Karel Hvížďala: Hrdá a odvážná Milada Horáková

Cítím, stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada.“

Čtěte také

Opravdu se Milada Horáková přiznala? Vždyť to byla obyčejná vražda, odpovídá historik

To je úryvek z posledního dopisu národní socialistky, doktorky práv Milady Horákové, který napsala 27. června 1950 v půl třetí ráno v pankrácké cele, tedy tři hodiny a 35 pět minut před popravou. Rozsudek smrti nad ní v nezákonném a protiprávním procesu vynesl takzvaný státní soud 8. června 1950 a 24. června téhož roku ho potvrdil tehdejší prezident Klement Gottwald. Zcela ignoroval žádosti o milost i protesty ze zahraničí, který podepsal i Albert Einstein.

Dnes tento zrůdný proces připomínáme nejen proto, že proces s Miladou Horákovou začal právě 31. května, ale hlavně proto, že ona věděla, že svobodu nemůže nikdo získat darem, že za ni je třeba neúnavně bojovat, bránit ji a v krajním případě i obětovat za ni svůj život. Pokud z člověka či z národa toto přesvědčení nevyzařuje, stane se lehce obětí každé zvůle.

Čtěte také

Já nepochybovala, řekla prokurátorka Brožová po procesu s Horákovou

Odhodlání bránit demokracii

Bohužel z našich předků tato vůle po svobodě nevyzařovala, proto jsme bez boje tak snadno podlehli cizí zvůli jak v letech 1938 a 1939, tak v roce 1968. Notabene když i prezident Edvard Beneš v obou případech, místo aby šel příkladem, abdikoval.

Neměl v sobě hrdost a odvahu finského prezidenta Juha Kusti Paasikivi, ani rakouského kancléře Leopolda Figla, kteří se dokázali tvrdě postavit proti imperiálním snahám Sovětského svazu.

Milada Horáková jejich hrdost a odvahu měla. Byla známá svou agilností a bojovností jednak v nestranické Ženské národní radě, tak i v Československé straně národně socialistické. Občanské aktivity neopustila ani po roce 1939: stala se členkou odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme i Politického ústředí.

Čtěte také

Karel Hvížďala: České průšvihy 1945-1948

Kvůli tomu byla v srpnu 1940 zatčena a odsouzena k trestu smrti, který byl ale později změněn na osm let káznice. Po válce se vrátila do Československa a přijala poslanecký mandát. Po ustanovení Akčního výboru parlamentní Národní fronty 25. února 1948 nebyla vybrána mezi poslance, kteří měli deklarovat svou podporu obnovené Národní frontě a nové vládě Klementa Gottwalda.

Na protest proti tomuto postupu 10. března 1948 rezignovala na poslanecký mandát.  Její pevná vůle a odhodlání bránit demokracii byla tak zřejmá, že kvůli tomu byla již 27. září 1949 zatčena.

Karel Hvížďala, komentátor|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Kdyby takových lidí v Československu bylo pár milionů, nikdy bychom nemuseli být dalších 40 let vazalskou zemí Sovětského svazu. Všechny by nás popravit nemohli. To je hlavní důvod, proč si její osud máme stále připomínat, proč je dobře, že celý vykonstruovaný proces v tyto dny vychází na CD stejně jako její dopisy, které posílala svým přátelům z vězení těsně před svou smrtí. Její portrét připomíná i nová nástěnná malba na jednom z průčelí domu v ulici, která nese v Praze její jméno.

Autor je publicista