Karel Hvížďala: 45. výročí Anticharty v Národním divadle

28. leden 2022

„V roce 1977, tuším 28. ledna, když bylo v Národním divadle odsouhlaseno, že jsme renegáti a zrádci národa, jsem seděl ve Slavii, pil jsem myslivce, samozřejmě na dluh, tenkrát málokde ode mě chtěli peníze, a cestou do kavárny jsem potkal na mostě Mildu Kopeckého a říkám: 'Kam jdeš?' A on říká: ‚Neboj, mě tam nedostanou.‘ Večer jsem ho viděl v televizi, byl tam.“ To jsou vzpomínky herce Pavla Landovského.

„Ve Slavii jsem potkal i režiséra Miroslava Macháčka, kterej se mi den před tím velice dušoval, že tam nepůjde, tak jenom tak pokejvám hlavou a on mě seřval: ‚Víš, jakej nátlak na nás dělali! To si nedovedeš představit.‘ ‚Jakejpak nátlak,‘ opáčil jsem. No, rozesílali pozvánky, telefonovali.“

Tolik vzpomínky Landovského, jednoho ze signatářů Charty 77, z naší knihy Soukromá vzpoura – na den, kdy se v Národním divadle konala potupná schůze s oficiálním názvem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.

Čtěte také

Pod petici odsuzující občanskou iniciativu se tam podepsali všichni přítomní včetně nemocného Jana Wericha, i když Charta 77 vycházela z helsinské dohody o lidských právech, tedy z mezinárodní smlouvy, kterou tehdejší režim ratifikoval. Dokument byl zveřejněn 6. ledna, ale pouze v zahraničí, znění tady dlouho nikdo neznal. V následujících dnech kolovaly pouze samizdatové kopie.

Země, kde státní správa zrazuje mravnost

Šlo o významný protest proti vládnoucí nenormalitě, která tvrdě cenzurovala svobodné projevy, rušila zahraniční vysílání rozhlasu, nedovolovala dovoz knih, novin a časopisů, prakticky zakazovala cestovat mimo socialistický blok a hlavně lámala charaktery lidí, kteří se pak za sebe styděli: Věděli, že se z nich stali poslušné loutky v okupované zemi.

Čtěte také

Jak je to trýznilo, dokazují pozdější výroky i třeba zmiňovaného Miloše Kopeckého, který se vzbouřil na konferenci IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v roce 1987 a to ponížení uzurpátorům oficiálně vrátil a vyzval funkcionáře k odchodu do důchodu.

A podobně zpěváci a muzikanti byli svoláni 4. února 1977 do Divadla hudby a tam svými podpisy rovněž stvrdili souhlas s odsouzením občanského protestu. Nejznámější tváří této schůze byl Karel Gott, který se však po celý zbytek života vymlouval, tvrdil, že byl zneužit, a nikdy si svou vinu nepřiznal.

Na rozdíl třeba od Evy Pilarové, která později řekla: „Bála jsem se, byla to zbabělost, strašně se za to stydím, velice se omlouvám.“

Čtěte také

Nejrychleji se k dokumentu odsuzujícímu Chartu 77 přidali pracovníci uměleckých svazů a redaktoři v médiích, kde se prohlášení podepisovalo většinou v sekretariátech jako vždy: jednou proti imperialistům, podruhé proti válce ve Vietnamu, potřetí na podporu Sovětského svazu jako hradby míru. A člověk o tom už ani nepřemýšlel: Chovali jsme se stejně jako zelinář ve známé Havlově eseji, který dával automaticky za výlohu heslo Se sovětským svazem na věčné časy.

Dost přesně to popsal pro Paměť národa zpěvák Michal Prokop, který řekl: „To byla akorát doba, kdy už jsem byl odhodlaný, že půjdu vlastní cestou. Když jsem ale večer seděl u televize a viděl tam jednoho kamaráda za druhým, tak jsem si uvědomil, co jsem udělal tím, že jsme to udělali všichni... Uvědomil jsem si, že jsem zase udělal něco velmi špatně.“

Karel Hvížďala

Ta poslední dvě slova jsem mu vložil do úst já, Michal to řekl mnohem jadrněji, ale takový výraz nemůžeme vysílat.

Cituji ho hlavně proto, že podobný pocit jsem měl i já, který Antichartu taky podepsal. A bylo to právě toto selhání, kvůli kterému jsem o rok později odešel do exilu. Už jsem se nikdy nechtěl do takové ponižující situace dostat. Nechtěl jsem žít v zemi, kde státní správa zrazuje své původní poslání hájit mravnost a státní ideu.

Autor je publicista

Spustit audio