„Budu stručný, prosím, nepřerušujte mě,“ řekl Kriegel v srpnu 1968 v Moskvě.
A pokračoval: „Nebyl jsem připuštěn k jednání, neznám jeho průběh, ale vyžaduje se můj podpis. Já nepodepíšu a doporučuji vám udělat totéž. Naše delegace v tomto složení nemá k takovému podpisu ústavní právo. Nikdo nás nedelegoval, a navíc někteří z nás do Moskvy nepřijeli dobrovolně, nýbrž jako vězni. Pokud podepíšete, jednáte protiústavně a dopouštíte se vlastizrady.“
Pražské jaro, stejně jako srpnová okupace nebo pozdější normalizace, se týkaly každého, kdo v Československu žil. Tedy i Židů, jichž se dějinné posuny ve Střední Evropě obvykle dotýkaly více než většiny ostatních.
Tak nějak podle svědků a filmové novely Ivana Fíla Muž, který stál v cestě, promluvil František Kriegel před devatenácti představiteli komunistické strany, mezi kterými byl i prezident Svoboda a místopředseda vlády Husák, někdy před podpisem poinvazního protokolu v Kremlu, ke kterému došlo 26. srpna 1968.
Pan Kriegel, tehdy předseda Národní fronty, jako jediný nepodepsal, i když na něj prezident křičel a domlouval mu i starý, o čtyři roky mladší, kamarád Husák. Argumentaci, že politika je o kompromisu a že české delegaci nezbývá nic jiného, než se zachovat jako Hácha, aby zabránili masakru v Československu, Kriegel nepřijal.
Bylo mu v té době 60 let a byl z celé delegace evidentně nejzkušenější a nejvzdělanější: ovládal osm jazyků. Pocházel z Haliče, civilním povoláním byl lékař, ale krátce po absolutoriu fakulty na pražské německé univerzitě odjel jako člen interbrigád a komunista do Španělska, kde pomáhal raněným v občanské válce. Druhou světovou válku přežil jako člen Červeného kříže v Číně, která byla napadená Japonskem. Opět ve funkci lékaře.
Po válce se vrátil do Československa a jako zástupce velitele Lidových milicí se podílel na komunistickém převratu. Jenže dlouho si kariéry neužil: Po antisemitské čistce na počátku 50. let opustil funkci náměstka ministra zdravotnictví a šel pracovat jako závodní lékař. Díky tomu, že někteří soudruzi, které dobře znal, skončili na šibenici, rychle vystřízlivěl.
Lékař, účastník španělské občanské války.
Po čase si na něj zase vzpomněli a byl vyznamenán, a tak tomu bylo po celý život: chvíli nahoře, chvíli dole. I v Moskvě v roce 1968 měl na mále: Rusové si ho tam chtěli nechat. Domů se mohl vrátit jen díky zákroku prezidenta Svobody, který prohlásil, že bez něj neodletí.
To zřejmě nejhorší ho ale čekalo až v normalizační Praze, když nehlasoval jako jeden ze čtyř poslanců pro smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území, byl vyhozen záhy z práce v Thomayerově nemocnici a sledován až do smrti na každém kroku.
Pro svého bývalého kamaráda, nového prvního tajemníka strany a prezidenta republiky se stal žijícím svědkem jeho selhání: Gustáv Husák nikdy Františku Kriegelovi neodpustil, že ho nazval zrádcem a nezakročil proti štvanici na jeho osobu ze strany StB.
František Kriegel zemřel 3. prosince 1979. Byl jediný z tehdejších politiků, který věděl, že když je nejhůř, pravda je to jediné, co zbývá.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
