„Budu stručný, prosím, nepřerušujte mě,“ řekl Kriegel v srpnu 1968 v Moskvě.
A pokračoval: „Nebyl jsem připuštěn k jednání, neznám jeho průběh, ale vyžaduje se můj podpis. Já nepodepíšu a doporučuji vám udělat totéž. Naše delegace v tomto složení nemá k takovému podpisu ústavní právo. Nikdo nás nedelegoval, a navíc někteří z nás do Moskvy nepřijeli dobrovolně, nýbrž jako vězni. Pokud podepíšete, jednáte protiústavně a dopouštíte se vlastizrady.“
Pražské jaro, stejně jako srpnová okupace nebo pozdější normalizace, se týkaly každého, kdo v Československu žil. Tedy i Židů, jichž se dějinné posuny ve Střední Evropě obvykle dotýkaly více než většiny ostatních.
Tak nějak podle svědků a filmové novely Ivana Fíla Muž, který stál v cestě, promluvil František Kriegel před devatenácti představiteli komunistické strany, mezi kterými byl i prezident Svoboda a místopředseda vlády Husák, někdy před podpisem poinvazního protokolu v Kremlu, ke kterému došlo 26. srpna 1968.
Pan Kriegel, tehdy předseda Národní fronty, jako jediný nepodepsal, i když na něj prezident křičel a domlouval mu i starý, o čtyři roky mladší, kamarád Husák. Argumentaci, že politika je o kompromisu a že české delegaci nezbývá nic jiného, než se zachovat jako Hácha, aby zabránili masakru v Československu, Kriegel nepřijal.
Bylo mu v té době 60 let a byl z celé delegace evidentně nejzkušenější a nejvzdělanější: ovládal osm jazyků. Pocházel z Haliče, civilním povoláním byl lékař, ale krátce po absolutoriu fakulty na pražské německé univerzitě odjel jako člen interbrigád a komunista do Španělska, kde pomáhal raněným v občanské válce. Druhou světovou válku přežil jako člen Červeného kříže v Číně, která byla napadená Japonskem. Opět ve funkci lékaře.
Po válce se vrátil do Československa a jako zástupce velitele Lidových milicí se podílel na komunistickém převratu. Jenže dlouho si kariéry neužil: Po antisemitské čistce na počátku 50. let opustil funkci náměstka ministra zdravotnictví a šel pracovat jako závodní lékař. Díky tomu, že někteří soudruzi, které dobře znal, skončili na šibenici, rychle vystřízlivěl.
Lékař, účastník španělské občanské války.
Po čase si na něj zase vzpomněli a byl vyznamenán, a tak tomu bylo po celý život: chvíli nahoře, chvíli dole. I v Moskvě v roce 1968 měl na mále: Rusové si ho tam chtěli nechat. Domů se mohl vrátit jen díky zákroku prezidenta Svobody, který prohlásil, že bez něj neodletí.
To zřejmě nejhorší ho ale čekalo až v normalizační Praze, když nehlasoval jako jeden ze čtyř poslanců pro smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území, byl vyhozen záhy z práce v Thomayerově nemocnici a sledován až do smrti na každém kroku.
Pro svého bývalého kamaráda, nového prvního tajemníka strany a prezidenta republiky se stal žijícím svědkem jeho selhání: Gustáv Husák nikdy Františku Kriegelovi neodpustil, že ho nazval zrádcem a nezakročil proti štvanici na jeho osobu ze strany StB.
František Kriegel zemřel 3. prosince 1979. Byl jediný z tehdejších politiků, který věděl, že když je nejhůř, pravda je to jediné, co zbývá.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
