Karel Hvížďala: 1938, 1968 a 2018, tři způsoby manipulace s občany

Tedy normalizace bez sovětských vojsk. Odstraňuje se u vás vše, co bylo v politice a v duševním životě nejlepší, nejzajímavější, co přinášelo hodnoty do světové kultury.“ Podobně se v různých komentářích čím dál častěji vyskytuje přirovnání dnešní situace k tzv. druhé republice.

Jaroslav Lobkowicz: Změnit charakter národa trvá mnohdy dlouho. Věřím, že se to podaří

• Upravit
• Smazat

Kníže Jaroslav Lobkowicz získal po sametové revoluci zpět rodinný majetek. V Křimicích u Plzně jako dítě bydlel na zámku, chodil pět let do národní školy a má na tuto dobu čisté vzpomínky. Dnes stavby i pozemky dává po pustošící éře komunistů do pořádku.

Zúžíme-li pohled pro účel tohoto komentáře jen na mediální krajinu ve zmíněných třech obdobích, zjistíme, že přirovnání jako metafora platí, ale konkrétní situace jsou odlišné.

Druhou republikou nazýváme období od 1. října 1938 až do 14. března 1939. Ale již pár dní před tím, 26. září, byla ustavena při ministerstvu vnitra Ústřední cenzurní komise, která cenzurovala tisk, zásilky, telegramy, provoz radiotelegrafických zařízení, divadla, filmy a zvuková reprodukční zařízení.

V tisku bylo zakázáno publikovat kritiku vlády a jejich opatření a také jakoukoliv kritiku Německa. Díky tomu, ještě dřív než došlo v půli března roku 1939 k okupaci, zaniklo v období od října 1938 do ledna 1939 asi 1900 titulů periodického tisku.

Prostor ke snadnější manipulaci

Hlavním titulem Strany národní jednoty, ze které se brzy po okupaci stalo tzv. Národní souručenství, se stal deník Venkov, který ostře kritizoval liberální systém první republiky a útoky proti židům se objevily v dalších jejich tiskovinách jako byl Večer či Lidové listy. Deníkem Národní strany práce se od ledna 1939 stala Národní práce.

Gustáv Husák a Alexander Dubček. Dva Slováci, kteří fatálně ovlivnili dějiny Československa

• Upravit
• Smazat

Dvojice mužů, která se po poměrně krátké době spíše rozpačité (a hlavně pragmatické) spolupráce střetla v pookupační části tzv. krizového období 1968/69 o podobu normalizace v Československu.

Normalizace je zase termín, který používáme pro období sovětské okupace po roce 1968, kdy se ujal moci Gustáv Husák až do konce roku 1989. Během let 1968 až 1971 bylo zrušeno celkem 156 úředně registrovaných periodik, z toho devět hned v roce 1968, 35 v roce 1969, 33 v roce 1970 a 79 v roce 1971. Počty deníků zůstaly stejné, vycházelo jich celkem 19, výrazně klesl jen počet týdeníků z 203 na 186 a měsíčníků z 282 na 268.

Za normalizace se tedy nerušily masově tituly jako za tzv. druhé republiky, ale proběhly tvrdé personální čistky: vyměnili se nejen šéfredaktoři, ale bez práce bylo i mnoho novinářů, kteří byli nuceni odejít do dělnických profesí.

Situace v médiích v roce 2018 se od obou předešlých období zásadně liší: žádné tituly se nelikvidují, jako za tzv. druhé republiky, ani nedochází k personálním čistkám jako za normalizace.

Karel Hvížďala|foto: Adam Kebrt

Ale privatizace hlavních tiskovin a jejich webů premiérem, který je sice převedl do svěřeneckých fondů, ale redakce jsou obsazeny jeho příznivci a anonymizace na sociálních sítích a webových stránkách má v důsledku pro občany podobný efekt: v záplavě protichůdných sdělení, nesmyslů a spikleneckých teorií se občan těžko orientuje, a tím se otevírá prostor ke snadnější manipulaci, jako tomu bylo za normalizace, jak připomenul Adam Michnik.