Karel Hvížďala: 17. listopad, důvod k hlubšímu zamyšlení

16. listopad 2018
Připomínka výročí 17. listopadu v Českých Budějovicích

Každé výročí, jako tomu bylo již u 28. října, by mělo být nejen důvodem k oslavám, ale jak často připomínají sociologové, i záminkou k hlubšímu a sebekritickému zamyšlení, které událost zařadí do širšího kontextu.

Podíváme-li se na tuto událost v širším časovém kontextu, zahlédneme náš sklon popírat základní principy legality a legitimity, na kterých každý dobře fungující stát musí bazírovat.

Lída Rakušanová: Zázraky včera a dnes

Pomník k 17. listopadu 1989

Napřesrok touhle dobou to budou tři desetiletí, co konečně i v tehdejším Československu nastal „rok zázraků“.

Po roce 1918 jsme legální, tedy zákonný princip porušili, když se nám nepodařilo vytvořit politický československý národ, kvůli kterému naše republika byla uznána. Zatímco Češi Československo přijali jako přirozený státní útvar, Slováci tento stav od počátku chápali jako přechodný a počítali s tím, že jednou se odtrhnou.

Volání po osamostatnění zaznělo již ve 20. letech minulého století, učinili to ale až v roce 1939, pokusili se o to kolem roku 1968 a definitivně jsme se rozešli 1. ledna 1993.

A legitimitu, tedy oprávněnost, jsme zase porušili, když jsme převzali starou rakousko-uherskou administrativu, která neměla u lidí náležitý respekt a později ještě jednou, když jsme dovolili, aby pan prezident obešel parlament a rozhodovalo se v tzv. pětce.

Nebrat vážně pravidla, brát vážně jen sebe

Slevování z principů a symboliky pokračovalo i v dalších letech. Ještě hůře jsme dopadli po roce 1945. Začalo to v parlamentu zradou sociálních demokratů, kteří místo podpory národně socialistického kandidáta na předsedu Josefa Davida zvolili v roce 1946 za šéfa sněmovny komunistu Antonína Zápotockého, zřetelného aspiranta diktatury, do jehož rukou musel další den znovu zvolený demokratický prezident Edvard Beneš skládat slib.

17. listopad 1989 – hodina mezi psem a vlkem

17. listopad 1989

Konec roku 1989 – v Polsku nastupuje vláda solidaritního premiéra Mazowieckého, v Maďarsku se transformuje tamní komunistická strana a stříhají se dráty na západ, v NDR padla berlínská zeď a dokonce i v Bulharsku lidé masově demonstrují a dosahují odstoupení dlouholetého komunistického vůdce Živkova.

To byl první výrazný signál zásadní změny: Někteří pamětníci se dokonce domnívají, že i tento slib sehrál později důležitou roli při rozhodování prezidenta.

A jak na tom, aby slib prezidenta byl složen do rukou komunisty, Gottwaldovi záleželo, se ukázalo hned pár dní poté, kdy zase národním socialistům nabídl pro Davida místo předsedy parlamentu za to, že sleví ze svého legitimního požadavku pěti ministrů na čtyři, aby měl ve vládě snazší většinu. A legalitu jsme později porušili vyzbrojením Lidových milic.

A tyto snahy nebrat vážně pravidla, ale brát vážně jen sebe, přetrvaly v naší politice bohužel i po 17. listpadu 1989, kdy se začala republika dělit: legalitu jsme porušili tím, že k rozdělení došlo bez referenda na základě dohody Václava Klause s Vladimírem Mečiarem.

Karel Hvížďala

Legitimitu jsme porušili zase tzv. opoziční smlouvou a tolerančním patentem: ve Sněmovně přestala fungovat opozice, která by řádně vládnoucí koalice kontrolovala.

To otevřelo cestu k snadné korupci: politické souboje různých názorových proudů o směřování republiky byly nahrazeny výměnnými obchody a zároveň jsme díky tomu ztratili cit pro přesné pojmenování toho, co se u nás děje, na což doplácíme dodnes.