Napřesrok touhle dobou to budou tři desetiletí, co konečně i v tehdejším Československu nastal „rok zázraků“.
Jako kostky domina padaly tenkrát komunistické vlády v jedné zemi východního bloku za druhou. Československo bylo mezi posledními.
Po 29 letech od 17. listopadu 1989 už může zlomové okamžiky našich dějin hodnotit i historik, myslí si Jiří Suk z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
V Polsku například dojednávali komunisti s disidenty u legendárních kulatých stolů podobu budoucí vlády už od začátku léta 1989. A na konci prázdnin téhož roku se Praha plnila odstavenými wartburgy východních Němců, kteří prchali přes západoněmecké velvyslanectví za svobodou. Přesto to se nezdálo ani v nejmenším, že by to většinu zdejšího obyvatelstva zvedlo ze židlí.
Až po 17. listopadu, když byla v Praze pokojná - a oficiálně povolená - demonstrace studentů ukončena krvavou řeží na Národní třídě, se ledy pohnuly. A když pak za pár dnů poté totalitní režim implodoval pod náporem veřejnosti jako domek z karet, proměnilo se Československo v zemi úsměvů. Na ulicích zavládlo kolektivní nadšení, že teď už máme hotovo.
Že naopak všechno teprve začíná, a že teprve teď to bude vážné, protože už není na koho se vymlouvat, nechtěl skoro nikdo slyšet. A tím větší pak bylo, když se ukázalo, že svět se po pádu komunismu nestane automaticky lepším, všeobecné zklamání. Částečně přetrvává dodnes.
Přesto by Václav Havel, kdyby se teď probudil, určitě neřekl, že „tato země nevzkvétá“. Přes všechny politické turbulence, které jsou tolik patrné právě v těchto dnech, nelze oddiskutovat, že co do ekonomiky prožíváme malý zázrak právě letos.
Klíčové datem našich soudobých dějin je bezpochyby 17. listopad 1989. Změnil životy občanů, ale především Československo nastoupilo cestu přeměny v demokratický stát.
Nikdy se tu lidé neměli tak dobře jako nyní. Platy rostou, nezaměstnanost prakticky neexistuje, po žebříčcích mezinárodních srovnání se Česko posouvá stále výš. Podle předloňského výzkumu Gallupova institutu jsou Češi co do subjektivní spokojenosti se svým životem na 18. místě, sice o pět příček za Německem a o šest za Rakouskem, ale o šest před Slovenskem, o sedm před Polskem a o šestnáct příček před Maďarskem.
Což samozřejmě neznamená, že by tu lidé neměli obavy. Bojí se například globalizace, ačkoliv z ní Česko ekonomicky profituje. Anebo muslimských uprchlíků, ačkoliv je jich tu jak šafránu. Jsou schopní děsit se i migrace, i když by bez ní vzhledem k akutnímu nedostatku pracovních sil zdejší hospodářství zdaleka tak neprosperovalo.
Spíš než o obavy s reálnými kořeny jde tedy evidentně o imaginární strach z budoucích ztrát. A především o zřejmě vrozený sklon vidět svět černě. Což americký neurolog John Cacioppo dokázal i vědecky, když zjistil, že lidský mozek reaguje mnohem silněji na negativní než na pozitivní podněty.
To všechno samozřejmě neznamená, že by pro pesimismus čas od času neexistovaly i velice pádné důvody. Jestliže se poslanecký klub spíš než nejsilnějšímu politickému uskupení v demokratické zemi podobá mafiánskému klanu, semknutému za svým lídrem, který má evidentně máslo na hlavě, je k obavám nepochybně důvod. K odstranění těchto obav má ale demokracie řadu nástrojů. Stačí je použít.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
