Demonstrace 17. listopadu 1989 se vymykala. Navíc tam byla falešná zpráva o smrti studenta Šmída, říká historik Suk

Dnes se běžně dočtete, že velkou demonstraci 17. listopadu odstartoval Palachův týden. Podle historika Jiří Suka to ale byla „série demonstrací, kdy už bylo jasné, že probouzející se občanská společnost bude protestovat proti režimu.“ První velká demonstrace proběhla už v srpnu 1988, další v říjnu a následovalo povolené shromáždění 10. prosince ke Dni lidských práv.

Studenti nebyli jedinými oběťmi 17. listopadu 1939

• Upravit
• Smazat

Rozhovor s historikem Vojtěchem Kynclem o objevu dosud neznámých obětí 17. listopadu 1939.

K hladkému průběhu poltického převratu prý nejvíc přispěla situace v tehdejším Sovětském svazu a kulaté stoly v Polsku a Maďarsku, kde se komunisté postupně své moci dobrovolně vzdávali. „A když pak 9. listopadu padla i Berlínská zeď, byl to pro naši společnost impuls, aby taky začala něco dělat.“

Okolní svět se změnil a náš tehdejší režim ztratil to, o co se do té doby opíral, tedy o konsenzus vynucený na národu po roce 1969. „Najednou se mohl opřít už jen o represivní moc, a taky to doopravdy dělal, protože většina demonstrací byla taky tvrdě potlačena. Včetně té 17. listopadu.“

Byla povolená a šlo o studenty

Velmi významnou roli pak hrála i symbolika, protože demonstrace 17. listopadu byla studentská a taky proto povolená, spojená s Mezinárodním dnem studentstva a připomínkou smrti Jana Opletala z roku 1939. „Co víme, je, že generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš tehdy tvrdil, že by se proti studentům zasahovat nemělo, protože symbolika s rokem 1939 je tady patrná. Já si říkám, proč tomu nevěřit, klidně to tak mohlo být.“

Jiří Suk prý ani v historických pramenech nenašel fakta, která by nasvědčovala pro jiný scénář, který by snad měl vést k nějakým drakonickým opatřením. „To zároveň nijak nevylučuje, že k nim ale dojít nemohlo.“   

Proč byla tou jiskrou ke změnám režimu právě demonstrace studentů 17. listopadu? „Vymykala se svými parametry hned několikrát. Byla povolená, lidé byli v pohybu, na rozdíl od těch předcházejících, v jejím průběhu se ke studentům přidávali další a další lidé. Navíc tam byla ta falešná zpráva o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi,“ vysvětluje.

Smrt studenta Šmída?

Dnes taky víme, jak se tato falešná zpráva dostala do světa. „Vznikla na základě svědectví Drahomíry Dražské, která tehdy poskytla východoevropské disidentské informační agentuře zprávu. Podle ní měl být ubit student, kterého osobně znala. Petr Uhl to vyhodnotil jako pravdivou zprávu a poskytl to Svobodné Evropě, která ji vzápětí vysílala.“

Tato zpráva o smrti Martina Šmída prý svou roli určitě sehrála. „Nemyslím si, že by se bez ní nedělo nic, ale odezva ve veřejnosti byla obrovská a okamžitá. Ti, kdo byli na Národní, ale na nějakou zprávu o smrti studenta nečekali. Hned po násilném rozehnání demonstrace se první studenti vydali do divadel a k nim se hned připojili i herci. Vzápětí se mluvilo už o stávce studentstva a v pondělí bylo plné Václavské náměstí,“ vysvětluje Jiří Suk.

Víc si o 17. listopadu 1989 poslechněte v audiozáznamu rozhovoru.