V zemi, kde je jeden z nejvyšších počtů státních svátků v Evropské unii, schválila před několika dny vláda novinku: mimořádný neboli jednorázový státní svátek.
Mělo by jít o den 30. října, den, kdy se Martinskou deklarací v roce 1918 přihlásili Slováci ke společnému československému státu. Tato událost zásadně ovlivnila jejich život na desítky let dopředu. Bez společného státu by totiž ani dnešní Slovensko nikdy nemohlo vzniknout.
V Radioknize tentokrát otevíráme knihu Budování státu od představitele české demokratické žurnalistiky Ferdinanda Peroutky (1895-1978). Publicista a spisovatel v ní podal monumentální kroniku vzniku a konstituování Československé republiky v letech 1918 až 1923.
Dosud byl 30. říjen na Slovensku připomínán jako památný den a 28. říjen, tedy den vzniku Československa, který si připomínají Češi, obyčejným pracovním dnem.
Letos ale premiér Peter Pellegrini předložil vládě návrh, aby se 30. říjen stal mimořádně pro rok 2018 státní svátek. Toto rozhodnutí kabinetu vyvolalo velkou společenskou debatu, kterou pravděpodobně ukončí hlasování v parlamentu, kde by se definitivně státní svátek měl schválit.
Namísto toho, aby Slováci diskutovali o historických souvislostech, které se před sto lety odehrály, řeší se procedurální a ekonomické záležitosti celé věci. Pellegriniho návrh způsobil, ze země zjistila nejen to, že v EU je v čele co do počtu svátků, pro letošek jich má zatím čtrnáct. Začaly se také připomínat hospodářské ztráty, které další volný den způsobí.
Vznik Československa byl spjat s řadou ideálů, nadějí i romantických představ. Co všechno uděláme jinak, lépe a ohleduplněji – i tak by šla do jisté míry shrnout tehdejší atmosféra. Podíváme-li se na dané období podrobněji, nalézáme skandály a aféry, které se týkaly vlastně všech oblastí společensko-politického života.
Slovenská média shodně upozorňují, že fenomén jednorázového státního svátku žádný členský stát v EU nezná, proč ho tedy má mít Slovensko.
Jakoby si nikdo nepamatoval, že například loni zvolilo podobný postup Německo - když si velkolepě připomínalo kulaté 500. výročí narození Martina Luthera. Mělo to své opodstatnění, neboť většina Němců ho dodnes považuje za zakladatele novodobého německého národa, jenž mimo jiné kodifikoval pravopis.
Podobně klíčový význam mělo i rozhodnutí 65 představitelů slovenského kulturního a společenského života v roce 1918 připojit se ke vznikajícímu Československu. Tím zachránili samotnou existenci slovenského národa. Není tedy ostudou slavit 100 let od podepsání Martinské deklarace a věnovat jí mimořádný státní svátek.
Za veškerou polemikou, kterou doprovází diskuse okolo svátku, je ve skutečnosti spor o kořeny slovenského politického národa. Jde také o jeho autonomii v rámci Československa, o to, jestli existoval v letech 1. republiky národ slovenský anebo jestli to byl národ československý a Slováci byli pouze jednou z jeho větví. To později zavdalo příčiny k pocitům menší důležitosti, utlačování a zároveň i úsilí o úplnou státní a národní samostatnost.
Proto může být pro Slováky složitější zaujmout stanovisko k jejich československé minulosti, ke které se dnes hrdě hlásí „bratia Česi“. Po stovkách let společné historie s Maďary a 75 letech v Československu je čtvrtstoletí existence samostatného slovenského státu dostatečně dlouhou dobou, aby v jubilejním roce získali ke své minulosti odstup a potřebný nadhled.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
