K čemu časem dozrají Zelení?
I když česká Strana zelených existuje už dlouho, širší veřejnost si ji začala všímat teprve od září roku 2005, kdy mimořádný sjezd ukončil vleklou vnitrostranickou krizi a do čela zvolil Martina Bursíka. Ten, politicky ostřílený od devadesátých let, pak takřka bleskově dovedl Zelené k historickému úspěchu v podobě vstupu do poslanecké sněmovny. A po dalším půlroce se strana stala dokonce vládním subjektem.
V povolebním patu, kdy se ukázala neprůchodná varianta velké koalice, se Bursík a jeho kolegové dokázali dohodnout s pravicovou ODS a středovou KDU-ČSL, nežli se svými původně přirozenými spojenci ze sociální demokracie. Mimo jiné zřejmě proto, že by vládu s ČSSD museli tolerovat komunisté. Bursík a jeho nejbližší kolegové si přitom museli být vědomi, že za překonáním pětiprocentní volební hranice jsou nepochybně hlasy liberálně uvažujících voličů, pro něž by bylo i jen tiché spojenství s KSČM nepřijatelné.
Přesto se zdálo se, že vstup Zelených do vlády přišel rychle. Bylo tudíž otázkou, zda strana nemá raději zatím v opozici sbírat politické zkušenosti. A rovněž nebylo jasné, jak se k podílu na moci s ODS bude stavět nejlevěji orientovaná část členské základny. Odpovědi na to jsou stále ne zcela jasné a to zřejmě i některým samotným zeleným. Vynucený odchod z ministerstva školství ve straně oblíbené místopředsedkyně Dany Kuchtové v minulých týdnech ukázal výmluvně, že ony otazníky platí nadále. Po nedělním rokovacím maratónu Republikové rady se sice nic zásadně nevyhrotilo, ale vnitřní rozpory zažehnány jistě nejsou.
Z jednání pro veřejnost uzavřeného je poznatků k jasnějšímu obrázku nálad ve straně poměrně málo. Nicméně se zdá, že předseda Bursík, opřený nejen o poslanecký klub ty nejdivočejší nápady jakž takž eliminoval. Především se nakonec nevedla diskuse o možnosti opustit koalici, i když právě tím ještě stále podmiňuje jihočeská organizace prosazení svého kandidáta na post po Kuchtové, religionistu Dušana Lužného. Předseda si ale nebude chtít nechat nic ultimativně vnucovat a ostatně ví, že s novým ministrem musí vyslovit souhlas koaliční partneři. Sám Lužného, favorita Kuchtové, veřejně nepodpořil a ještě asi doufá v nalezení někoho obecně akceptovatelného možná i mimo stranu. To ovšem může být přece jen těžší, než když počátkem roku přišel s rovněž nestraníkem Schwarzenbergem. Ve vlastních řadách Zelení respektovatelného ministra zahraničí prostě totiž neměli. Ale na školství by si už troufal zřejmě nejen dosavadní náměstek Lužný. Uvidíme, zda proti němu nepřijdou námitky z odborné veřejnosti, například od rektorů vysokých škol, kteří Kuchtovou dlouhodobě kritizovali. Resort navíc musí nyní dobře zvládnout problém programů pro čerpání mnoha miliard z evropských fondů. Další průtahy by sice v rámci celé vlády nebyly ojedinělé, ale o školství se toho už namluvilo příliš, než aby bylo únosné neučinit viditelný pokrok.
Bursík také zvládl hlasy volající po větším zastoupení strany na čelních funkcích dalších ministerstev a po křeslech ve správních radách podniků se státní účastí. Když na rokování řekl, že nelze moc vnímat jako kořist, mohli si někteří členové republikové rady uvědomit, oč patrně některým z nich jde, byť je to doprovázeno slovy o silnějším prosazování zelených myšlenek. Ostatně si nešlo nevšimnout, že od momentu, kdy preference strany zvolna stoupaly ještě před volbami, začali se o ni náhle zajímat lidé s vidinou nástupu do výtahu k moci a tedy k penězům.
Nakonec příliš neuspěl ani zřejmě nejviditelnější vnitrostranický odbojník Matěj Stropnický, který například má kde co za zlé Karlu Schwarzenbergovi. Především to, že není dost zelený. Což jako ministr zahraničí koaliční vlády a vlastně státu vůbec, dost těžko může. Stropnický s půvabem mladistvé otevřenosti sice má ve straně jistě dost sympatizantů. Ale i ti musí vidět, jak zprvu koalicí i značnou částí veřejnosti nechtěný ministr zvládá bravurně svoji roli. Žádat jeho odstoupení by bylo svým způsobem podobné, jako souhlasit s podílem na koalici trpěné komunisty. Tedy znechutit liberální voliče. O Schwarzenbergovi se tudíž vážnější debata rovněž nevedla.
V současné chvíli tedy Zelení dveřmi nebouchají a Bursík musí co nejelegantněji zvládnout personální otázku hlavy školského resortu. A do budoucnosti si zřejmě nejen on víc hledět strany jako celku a přesvědčit ji, že odchod do opozice nejenom nic neřeší, ale může být jen a jen ztrátou a otevřením dveří k obecnější politické krizi. Kterou by jistě mohly vyřešit následné přesuny uvnitř dalších stran, ale jejich výsledkem by byl velmi pravděpodobný pád Zelených mimo sněmovnu. A jejich programové prvky by pak také samozřejmě nadlouho zmizely z úvah příštích vlád.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na
přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.