Jurij Vladimirovič Andropov

18. duben 2013
Jurij Andropov s Wojciechem Jaruzelskim v roce 1982

Devátý únor roku 1984 připadl na čtvrtek. Rudé právo zveřejnilo rozsáhlý článek tehdejšího armádního generála a zároveň ministra obrany Martina Dzúra. „USA a NATO připravují válku,“ napsal Dzúr.

Hned v úvodu se odvolával na projev generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS a předsedy prezídia Nejvyššího sovětu Jurije Vladimiroviče Andropova: „Toto období se vyznačuje konfrontací dvou zcela protichůdných světových názorů – socialismu a imperialismu, konfrontací, jejíž intenzita a ostří nemají obdoby v celém poválečném období.“ Takhle Andropov skutečně uvažoval, takový v posledních měsících svého života byl. To slovo „byl“ je důležité – v den, kdy článek vyšel, Jurij Vladimirovič Andropov zemřel.

Doba „mezi Brežněvem a Gorbačovem“ (1982 – 1985) měla v dohasínajícím Sovětském svazu zvláštní pojmenování: pětiletka pyšných pohřbů. Mezi léty 1980 až 1985 zemřeli tři generální tajemníci (Brežněv, Andropov a Černěnko) a další tři vysocí představitelé moci (Kosygin, Suslov a Ustinov).

Právě vysoký věk a rychlé úmrtí po několika měsících v nejvyšší funkci způsobily, že Andropov i jeho nástupce Černěnko jsou vnímáni jen jako prodlužování agonie, jako další ze starců, jejichž jediným úkolem bylo pouze držet moc nad celým impériem a jeho klientskými státy. Jenže tak jednoduché to není – a v případě Andropova to ani neplatí. Jeho pověsti tvrdého muže odpovídá patnáct let (1967-1982) zastávaná funkce šéfa všemocného sovětského Výboru státní bezpečnosti (KGB). Také jeho rozhodující podíl na úspěchu sovětského vojenského zásahu v roce 1956 v Maďarsku a aktivní vystupování v srpnu 1968 ve věci Československa nevěstily nic dobrého. A přesto – nebo právě proto. Už koncem sedmdesátých let totiž Andropovovi analytici signalizovali svému šéfovi vážné ekonomické problémy Sovětského svazu. Informace měl nejspíš i lepší, než jeho tehdejší nadřízení.

Myšlenky, se kterými Andropov nastupoval v listopadu 1982 do funkce generálního tajemníka, tedy byly jednoznačné: má-li mít Sovětský svaz budoucnost, jsou nutné reformy. Problém byl v provedení. Andropov nedokázal překročit svůj stín, neuměl si představit jiný svět, než ten pod vedením KSSS. Jeho reformy vyzněly komicky: milicionáři naháněli dopoledne z kadeřnictví a z obchodů úřednice zpátky do kanceláří, kontrolovali restaurace, hledali ulejváky a hlásili je zaměstnavatelům… Na systému samotném se mnoho nezměnilo – ani na jeho vnější prezentaci, ovlivněné studenou válkou, která se tehdy po letech výrazně vyostřila. Jadernými zbraněmi se harašilo na obou stranách železné opony a Sověti v paranoidním strachu ze všudypřítomných špionů sestřelili i civilní jihokorejské letadlo s téměř třemi stovkami lidí na palubě, které se vychýlilo ze své trasy a přelétávalo nad územím Sovětského svazu…

Jurij Andropov v roce 1974

„Krátce před incidentem s letadlem již vážně nemocný Andropov zmizel z tribun a předsednictev a více se na veřejnosti neobjevoval. I na nemocničním lůžku však 28. září 1983 vypracoval obžalobný projev na adresu americké politiky, sestavený z frází, neslýchaných ani v nejhorších letech studené války. Mimo jiné prohlásil, že Spojené státy jsou zemí „obtěžkanou břemenem nevídané militaristické psychózy“. Reagan byl v projevu viněn z extrémismu. V posledních pěti měsících života po tragédii jihokorejského letadla se Andropov stal podezíravým invalidou, chmurně uvažujícím o nadcházející jaderné apokalypse,“ napsali Christopher Andrew a Oleg Gordijevskij v roce 1994 v knížce KGB – Důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina do Gorbačova.

Spustit audio
autor: David Hertl