Jiří Tichý: Úterní vědomí smrtelnosti
Ještě ráno vhazoval jsem do poštovní schránky na rohu ulice kartonovou koláž k svátku mladší dcery a divil se, že mi Saša neodpovídá na esemeskové zprávy ani na zavolání, když jsme tak byli domluveni.
Pohlednici vylepšil jsem na líci ještě slovy „Život je krásný“. Proč taky ne, když život takto vnímám, aniž bych nerozeznával i rysy, jež jej často hnětou do podoby odlišné od mojí představy. Snad Sašovi zítra napíšu koresponďák, zvažuji. Koneckonců rád dostával pohlednice i je sám rád odkudkoli posílal. Divná, pro mne neznámá situace v té úterní chvíli. Šel jsem ho domů ještě prozvonit. Nic.
Na sklonku léta zdál se mi šrám v jeho duši širší, než obvykle. Při podzimu se vše zlepší, namlouval jsem si. Melancholii v jeho řeči, již rozpoznal jsem bez následného vysvětlování, nevěnoval jsem větší pozornost. Nezlepšilo se, trudomyslnost převýšila jeho předstírané pozitivní naladění, v mé přítomnosti.
„Máme touhy, žijeme jen možnostmi“, vzpomněl jsem slova již dávno zemřelé ženy, když realita onoho úterka naplnila dosud potlačovanou obavu.
Je zvláštní ona schopnost, z minuty na minutu začít hovořit o blízkém člověku v minulém čase, zvažuji, když v duchu přemílám v rychlém sledu a na přeskáčku epizody s ním spojené. V celku i jednotlivostech.
Léta byl mu asi největším přítelem, řekl bych skoro guruem, malíř Antonín Sládek, s nimž donekonečna probíral životní slasti i trable. Byl mu vrbou či zpovědníkem, naslouchal mu i radil. Vždy, když jsem viděl Sašovu tvář zahalenou v jemném oparu voňavého kouře z malířovy dýmky, nepřisedl jsem. Přišlo mi nepatřičné vmísit se jim do toku vyslovovaných myšlenek, netýkajících se výtvarna.
Zřejmě s ním o umění, vyjma při vybírání obrazů coby dárků pro maminku, nikdy nemluvil. I když jsem po malířově smrti bez nucení převzal roli laického psychoterapeuta, vážnost hovorů měnila se nakonec v humor. Vzájemně předříkávali jsme si geniální plky Woodyho Allena z filmů i knížek, než abychom se babrali v tajích svých duší.
Naopak chtivě hltal jsem Sašovy fundované znalosti stran nejrůznějších vyhrocených politických dějů v oblastech, v nichž se pramálo orientuji. Stručně a jasně, bez vyplňujících vat - ostatně jak o věcech referoval v rozhlase či televizi - zasvěcoval mě do nich. Naslouchal jsem s otevřenými ústy.
I tyhle jeho podnětné monology sklouzly však nakonec ve srandu, když musel jsem mu po tisící slíbit, že stanu-li se jednou izraelským premiérem, přiřknu mu funkci předsedy Knesetu. V dospělém chlapovi zůstává kus dítěte, že.
Na okenní parapet otevřeného okna usedl mi motýl. Jako často předtím. Hledíme na sebe. Žádná duchařina se nekoná, obtížný úkol tohohle povídání stává se jen méně funerální. Jak že to napsala zemřelá přítelkyně spisovatelka Saša Berková? „Zatímco tu žvaním, povídá larva: Já vím, co je smrt. Smrt je motýl!"
Post skriptum: I já si od úterka kladl otázku: „Proč?“ Nesmyslně. Saša zemřel prostě proto, že mu osud vyměřil tak málo času. Smiřme se s tím.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
