Jiří Stránský: Oslava Února prezidentskou volbou

29. květen 2012

Nedávno jsem vás v jednom svém fejetonu vlastně připravoval na nejhorší, pokud jde o současný osmičkový rok. Fantazie je pro mě jako spisovatele výrobním prostředkem - umím s ní docela zacházet, taky vím, že to není jen tak, pustit ji ze řetězu... Ale už teď, čtyři týdny poté, co nový letopočet naskočil, se i má fantazie začíná obávat, že se nejspíš zesměšní. Když čtu, poslouchám a vidím na obrazovce, kdo všechno se už zabýval nějakou letopočtovou osmičkou, jímá mě závrať.

Jenomže patřím ke generaci, jejíž život stanovila už první osmička (či spíš dvě osmičky) dvacátého století - 28. říjen 1918. Ne že bych si to pamatoval, narodil jsem se od třináct let později a v té době mi to výročí mohlo být spíš ukradené než neukradené - byl to státní svátek a naše rodina se oslav zúčastňovala počínaje dědečkem a babičkou a otcem v sokolském kroji. Sametové námořnické šatičky. Hrůza.

Nebudu ty osmičky dál vyjmenovávat a rozvádět - posypou se na vás odevšad i beze mě. Bohužel - jak tak na jeden z těch mnoha historických přehledů koukám - zdá se, že osmiček kladných je o dost méně než osmiček záporných.

Omlouvám se - musel jsem s tím začít. Mám totiž čím dál větší podezření, že komunisté s arogancí jim vlastní se už delší dobu cílevědomě a radostně chystají oslavit šedesátiny svého února 48 při letošní únorové volbě prezidenta. A připravují se na to pečlivě už delší dobu. Aby celému národu bylo jasno, že jen oni jsou tou opravdu státotvornou stranou. Jen mě pořád lehce mate, že si toho nikdo nevšímá.

V roce 1947 mi bylo šestnáct a něco, když se Jan Masaryk vrátil z Moskvy, kde nám Stalin zrušil Marshallův plán a Masaryk na letišti pronesl onu známou větu, že odjel do Moskvy jak svobodný občan demokratického státu a vrací se jako Stalinův pacholek. Nebo pohůnek? Krátce potom byl u nás, protože byl starý mládenec a moje maminka mu patřičně podstrojovala, a už ve dveřích na něm bylo poznat, jaký má vztek.

Říkal, že se každý stará jen o svůj píseček. Že celkem chápe, proč vloni komunisti vyhráli volby - byli v odboji a mnozí v koncentrácích (i když nekomunistů tam bylo víc, ale jsou blbí poctivci a nechce se jim tím vychloubat). Že Sověti nás osvobodili, zatímco Západ nás v Mnichově zradil, ale že si tehdy pánové Riebentropp a Molotov plácli nad rozdělením Polska do svých sfér zájmů, to u nás nikoho nezajímalo, to se týkalo Poláků a my jsme s nimi taky měli nějaké nevyrovnané účty.

I když nikdo přesně nevěděl jaké. Že si ministr vnitra Nosek obsazuje všechny okresní správy SNB svými lidmi, ale tím že nás nebude zatěžovat a že ho jenom mrzí, že se mu nepodařilo v roce 1943 zabránit Benešovi v odjezdu do Moskvy. Fakt zuřil. Pak už jen řekl, že má strach, abychom toho jednou nelitovali, ale maminka už volala ke stolu, takže toho nechal a už jen chválil jídlo.

Schválně: kdo si ještě vzpomene, jak vloni komunisté začali připomínat, že o prezidentovi vlastně zase rozhodnou oni, jako v roce 2003? Tentokrát jsou ještě poučenější, takže v rámci své státotvornosti mají v každém rukávu hned několik skvělých osobností, které všechny by určitě byly lepší než nějaký Klaus a nějaký Švejnar. Už jsem taky slyšel, že se nechali slyšet, že ono vzácné výročí svého velkého vítězství by mohli od onoho 8. února, kdy volba prezidenta začíná, protáhnout právě do 25. února. Nebylo by to krásné? Vánoce a Velikonoce v komunistickém stylu: nejdřív dárečky a nakonec mrskut?

Poslouchal jsem z televize, tuším že při Událostech a komentářích, předsedu komunistů, jak s lehkým pousmáním říká, že oni svoji roli při volbě prezidenta berou velmi vážně a zodpovědně a že konečně i oni budou moci všechny přesvědčit o své státotvornosti a demokratičnosti a svým odpůrcům jasně ukázat, komu skutečně záleží na tom, aby se prezidentem stal ten nejlepší. Druhý den jsem z rádia slyšel, jak totéž říká jiný člen ÚV KSČM.

Proto prosím všechny, co jsou mladí a nepamatují si, co tady počínaje právě oním únorem 48, oním milovaným svátkem všech komunistů, komunisté vyváděli (a kolik to stálo lidských životů), aby jim nevěřili ani slovo. Ani pohled, gesto, nic. Jde jim jen o to, aby se mohli mstít, že před devatenácti lety prohráli. Tehdy měli k ruce polici i armádu a lidové milice a desetitisíce udavačů. To už nemají. Ale zas by chtěli mít. Myslete na to, prosím.

Autor je spisovatel

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.