Jiří Stránský: "Mládí vpřed!"

Na prvním místě politici, kteří ve jménu svých prvořadých a prvoplánových snah vyhrát (ať už jakékoliv) volby zaprvé lžou, zadruhé jsou schopni slíbit cokoliv, zatřetí všechny, kdo nemyslí jako oni (až potud, že vůbec nemyslí), nemluví, nejedí, nespí a snad i nesouloží jako oni, nenávidí. Začtvrté jsou ochotni podepsat to i Mefistofelovi, jen když jim zajistí vítězství.

Na druhém místě to kazí všichni, kdo různým předvolebním blábolům byť na vteřinu uvěřili, a mně nezbývá, než je označit za hlupáky. Na třetím místě považuju - skoro se mi chce říct - za zločinné, že mezi těmi, co nás takto oblbují, jsou, dokonce v hojném počtu, lidé vysokoškolsky vzdělaní a dokonce s nejvyššími akademickými tituly.

Nutí mě vzpomínat na dobu před víc než šedesáti lety, kdy komunistické straně pomáhali k vítězství nejen tito vzdělanci, ale i velicí umělci. Které nemůžu jmenovat jenom proto, že by se do stanoveného času tohoto fejetonu nevešli.

Jak je možné, že takhle vzdělaní lidé na ty zapáchající politické hrátky přistupují, že se v nich angažují? Ano, angažují - to je ono slovo, které přes čtyřicet let kotvilo v hlavách celých generací, a ty je poslaly až do současna. Hlavně se angažovat. Angažování znamená kladnou čárku v kádrovém posudku. Co tahle čárka znamená teď? Přislib lepšího bydla? To však tehdy znamenalo taky - rozdíl je jenom v hodnotě tohoto bydla.

Tenkrát to byla naděje na státní byt, na poukaz na auto, na cestu do kapitalistické ciziny, teď je to členství v nějaké dozorčí radě (rovněž odstupňované podle zásluh), ovšem i slib, že - kdyby bylo třeba - se můžete odvolat na mě.

A takhle to funguje už pěkných pár let, a najednou do toho vletí nějací nacisti a - zaplaceni protivníky - začnou vajíčky ohrožovat demokracii, dokonce chod celého demokratického státu. Že to nebyli nacisti, ale konečně se probouzející generace, která se narodila už do svobody, v nejhorším případě zažila totalitu v miminkovském věku, je ovšem - a určitě nejenom pro mě - poselstvím pro dvacetiletí republiky nejdůležitějším.

Už jsem do tohoto mikrofonu mnohokrát říkal, že téhle generaci věřím, že za ní chodím do škol a povídám si s těmi mladými lidmi. A - ač já na konci osmé desítky života a oni taktak dvacetiletí - rozumíme si. Na rozdíl od novinářů a politologů vím, že ona slova o tom, že to současným politikům spočítají, berou skoro jako slib. Který začínají plnit.

To oni dokončují ten oblouk klenoucí se nad dvacetiletou existencí našeho státu. Založenou tenkrát na dost opuštěném břehu těmi, co byli stejně staří jako ti, kteří teď začínají odpočítávat blížící se konec politiků zkažených předchozími časy, v nichž - jak rád připomínám - závist byla sestřičkou nenávisti a nenávist programem třídního boje.

Mám radost, že - konečně - všichni, co ohrnovali nos nad evropanstvím teenagerů, najednou začínají cítit, že jejich tempu nestačí. Proč asi mají ty současné partaje vzdělanost a kulturu (či spíš kulturnost) ve svých programech až na posledním místě (pokud aspoň tam)? Brzy by těmhle dětem nerozuměli. A to přece nejde!

Je to zvláštní, jak načančaná demagogická slova ztrácí glanc před oním nádherným konstatováním, že KRÁL JE NAHÝ. A prosím Pánaboha, aby nad touhle generací ohlašující svůj příchod, držel ochrannou ruku. I proto, aby nezpychla. Přeju hezký den.

Autor je spisovatel