Jiří Stránský: K231 v utrpení i smrti

A když – aspoň na chvilku – čas oponou trhnul a mohlo se říkat všechno, vznikl i spolek neboli Klub K 231. Jeho členy mohli být jen ti, kdo ve jménu tohoto paragrafu byli zatčeni a uvěznění a přežili to – ti co ne, byli právě podle nejhoršího odstavce odsouzeni k trestu smrti oběšením.

K 231 se ustavil na jaře roku 1968, a pustil do světa několik důležitých svědectví o tom, co se dělo na uranových lágrech a jejich šachtách, aby náš Velký Bratr měl dostatek paliva na obranu míru. Svědectví muklů o tom, co s nimi prováděli šéfové uranových šachet poslaní Velkým bratrem, jakož i extra vybraní biřici, poslaní Malým bratrem (ve snaze vyrovnat se vzorům), vzbudila mnohem větší rozruch, než se čekalo.

I to byl důvod, proč řada mých bývalých spolumuklů po jednadvacátém srpnu ´68 a po totální okupaci statisíci vojáky a tisíci tanky radši vzala nohy na ramena. I s rodinami opustili rodnou zemi, řada jich skončila až v Kanadě. V Torontu založili Masarykovo centrum.

Dostal jsem od redakce zadání, abych vysvětlil, co že to je za číslo, ne-li runu – ono K 231. Ale jen jsem začal, přivedlo mě to až k téměř evangelickému pojmenování EXULANT – všichni ti exulantští muklové jenom byli menšími optimisty než já a nic už si od komunistů nechtěli zopakovat. A opravdu neodešli proto, aby zlepšili svou ekonomickou situaci, kterou jim nikdo nezáviděl: když nás pouštěli, měli jsme jen tři možnosti práce: hornictví, zemědělství a stavebnictví. Kde nám některým šéfovali ti, co po okupaci opustili zemi „z politických důvodů“.

V osmašedesátém armády Varšavské smlouvy, poté, co splnily zadání Velkého bratra a pomohly obsadit Československo, odtáhly. Ale Velký bratr tu zanechal tu svou, která nás přepadla nejvíc. Asi jako odměnu: ať si soudruzi vojáci a jejich rodiny trochu užijí československého blahobytu. A dlouhého pobytu. Dvacet let.

A teď chtějí soudruzi komunisti přesvědčit spoluobčany, že projíždějící Američané nebudou projíždět, ale pobývat. Nádhera! Hezký den.