Jiří Pehe: Privatizace české zahraniční politiky dosáhla absurdních rozměrů

Pod jeho záštitou se konají na Hradě schůzky nejvyšších ústavních činitelů s cílem českou zahraniční politiku koordinovat. A když se mu znelíbí jednání kupříkladu předsedy Senátu, přestane ho na schůzky zvát. Premiér a jeho ministr zahraničí, kteří jsou za zahraniční politiku z ústavy odpovědní, se této šarády účastní.

Čtěte také

Zeman sice říká, že mluví jen za sebe, přesto je to český prezident a jeho slovo má ohromnou váhu, píše srbská N1 o omluvě za bombardování

Není tedy divu, že prezident nebere ohledy na to, jaká je oficiální politika vlády, ani v jiných případech. V minulosti opakovaně zpochybňoval západní sankce proti Rusku po okupaci Krymu, ač se k nim česká vláda oficiálně přidala. Při své návštěvě Srbska v roce 2019 pro změnu prohlásil, že se bude jako hlava státu zasazovat – opět v rozporu s oficiální vládní linií – o to, aby Česká republika odvolala svoje uznání nezávislosti Kosova.

Se svojí vlastní iniciativou – s vládou evidentně nijak nekonzultovanou – přišel i při své návštěvě Izraele v roce 2018, kdy v projevu v izraelském parlamentu prohlásil, že se bude zasazovat o přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Česká vláda přitom v této věci do té doby respektovala společné stanovisko Evropské unie, že přesun ambasád členských zemí do Jeruzaléma není na pořadu dne.

Nevěrohodnost České republiky

Posledním výstřelkem Zemana v zahraniční politice je jeho omluva Srbsku za bombardování Bělehradu letectvem NATO v roce 1999, a to během právě skončené návštěvy srbského prezidenta Aleksandara Vučiče v Praze. Ministr zahraničí Jakub Kulhánek vzápětí prohlásil, že to je prezidentova osobní iniciativa, nikoliv oficiální stanovisko českého státu.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Jediné, co Miloše Zemana baví, jsou mocenské hry

Nicméně tím jen podtrhl absurditu celé věci. Prezident totiž jen těžko může během oficiálních jednání s hlavou jiného státu vystupovat ve dvou rolích: té, v níž zastupuje svoji zemi v souladu s oficiální linií vlády, a pak jakési soukromé roli. I kdyby byla jeho omluva jen osobním vyjádřením lítosti za to, že jako premiér v roce 1999 oficiálně akci NATO v Srbsku posvětil, podkopává tím nejen politiku české vlády, ale i našich spojenců.

Zeman také nedávno zpochybnil oficiální linii vlády ve svém prohlášení k vyjádření premiéra Andreje Babiše (ANO) a vicepremiéra Jana Hamáčka (ČSSD), že za výbuchy v muničních skladech ve Vrběticích byly ruské tajné služby. Tvrdil a dál tvrdí, že existuje více vyšetřovacích verzí, což Rusko už bohatě propagandisticky využilo.

Bohužel prezident není v privatizování výkonu zahraniční politiky do vlastních rukou sám. I Jan Hamáček jednal sólo, když se v roli úřadujícího ministra zahraničí pustil do organizování cesty do Ruska – údajně s cílem zajistit dodávky ruské vakcíny Sputnik V a nabídnout Moskvě konání summitu Biden-Putin v Praze.

I kdybychom uvěřili jeho následným vysvětlením, že šlo o kamufláž s cílem dostat do Prahy českého velvyslance z Moskvy před vyhoštěním ruských agentů s diplomatickým krytím, nešlo by se nepodivovat, že Hamáček toto vše organizoval bez vědomí premiéra.

Jiří Pehe|foto:Luboš Vedral

Česká republika je kvůli těmto činům svých čelných politiků zcela nevěrohodná. Pokud po podzimních volbách bude novou vládu sestavovat současná opozice, jak naznačují průzkumy stranických preferencí, jedním z jejích hlavních úkolů by tak mělo být vnést do české zahraniční politiky srozumitelnost. Bez ní bude naše země u řady spojenců budit dál jen rozpaky a ironický údiv.

Autor působí na New York University Prague