Jiří Pehe: Národ v krizi potřebuje hlavu státu, ta česká ale selhává

Navíc soudy ruší různá vládní opatření, která byla přijata právně nečistě, nebo dokonce neústavně, což je samozřejmě těžké kritizovat z pozic právního státu, kterým chce Česká republika být. Jenže v praktické rovině tyto soudní zásahy uvrhávají zemi do ještě většího zmatku ohledně toho, jaká vládní opatření platí nebo budou za několik dní platit.

Čtěte také

David Klimeš: Pokud se chceme zachránit, jen ne s vládou národní záchrany

V této situaci, v níž někteří politologové mluví o závažném ochromení nebo dokonce rozpadu státu, by zemi nepochybně pomohlo, kdyby měla nějaké politické těžiště, jímž má podle Ústavy být, i třeba jen v symbolické rovině, hlava státu. Prezident by do rostoucího zmatku a nejistoty mohl promluvit zásadním způsobem jako nadstranický aktér. Česká republika ale bohužel takovou hlavu státu nemá.

Vlastní politické hrátky

Miloš Zeman, když už vystoupí ze svého lánského ústraní, jedná jako nekritický spojenec premiéra, ač ten ve své roli krizového manažera očividně selhává. Navíc když už se prezident politicky v poslední době nějak angažuje, je jeho jednání jaksi podružné, pokud jde o to nejdůležitější, co se u nás děje.

Čtěte také

Jiří Leschtina: Když se Lex Dukovany mění v Lex Rosatom

Ačkoliv hlava státu nemá žádné pravomoci týkající se energetiky, ta naše hraje v této oblasti vlastní, dosti netransparentní politickou hru, skrze kterou občas prosvitnou ruské a čínské zájmy. Před několika dny se tak Zeman kupříkladu sešel v Lánech s týmem expertů, kteří doporučili rychlou dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech.

Když se média začala zajímat o jména lidí, kteří byli členy zmíněného expertního týmu, vyšlo najevo, že v něm žádní experti, přinejmenším na energetiku, nejsou. Je složen především z prezidentových přátel a spolupracovníků, jako je Marie Benešová, Vratislav Mynář, Martin Nejedlý a několika dalších jeho podporovatelů.

O několik dní později Zeman na Hradě zorganizoval schůzku nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice, na niž mimochodem opět nepozval předsedu Senátu Miloše Vystrčila, kvůli jeho nedávné cestě na Tchaj-wan.

Nejdůležitějším výstupem z této schůzky bylo prohlášení, že v Česku by se mělo očkovat jen vakcínami schválenými Evropskou unií, což je jistě z věcného hlediska správné. Co to ale má společného se zahraniční politikou, těžko říct. Několik dní před touto schůzkou přitom vystoupil nový americký prezident Joe Biden se zásadními prohlášeními ohledně změn v kurzu americké zahraniční politiky, na která by jistě mohli nejvyšší ústavní činitelé u nás nějak reagovat.

Nevyužitý potenciál

Největším problémem v této chvíli ovšem není skutečnost, že se prezident, když už se objeví ve veřejném prostoru, zabývá záležitostmi, které jsou v kontextu největší krize, které Česká republika čelí od svého vzniku, podružné, ale že není schopen razantně vstoupit do hry v roli, kterou mu Ústava jako hlavě státu, tedy představitele nás všech, nabízí.

Čtěte také

Luboš Palata: Covidová doba mění nálady středoevropských voličů

Mohl by kupříkladu nabídnout, že se pokusí vyjednat vznik vlády národní záchrany, v níž by zasedly všechny demokratické strany, aby zemi vyvedly z prohlubující se krize. Nebo že se pokusí moderovat debatu mezi opozicí a vládou o tom, jak dál. Popřípadě by se mohl zajímat alespoň o to, proč se zadrhává proces očkování vakcínami.

Bohužel současný český prezident již poměrně bezútěšnou situaci činí politiky ještě složitější. Většina parlamentních stran má totiž dobré důvody se obávat, že kdyby Zemana pustily do hry, kupříkladu nevyslovením důvěry Babišově vládě, pokusí se situace zneužít k ústavním experimentům v podobě nějaké vlastní vlády, která by se více než řešení epidemie věnovala prezidentovým prioritám, z nichž některé nejsou v souladu s oficiálními zahraničně-politickými a bezpečnostními prioritami země.

Jiří Pehe|foto:Tomáš Roček,Český rozhlas

Jinými slovy: rostoucí politické vakuum v centru politické moci u nás nemá kdo zaplnit způsobem, který by situaci zlepšil, spíše než dál zhoršil. A zaplatíme za to nejspíš nemalou cenu.

Autor působí na New York University Prague