Jiří Pehe: Komunistická minulost je koule na noze české politiky
Způsob, jakým se vede mediální debata o tom, zda generál ve výslužbě Petr Pavel je vhodným kandidátem na prezidenta, když byl před rokem 1989 coby důstojník Československé lidové armády několik let členem komunistické strany, a dokonce prý absolvoval kurz pro vojenské zpravodajce, zase jednou především ukazuje, jak zmatená kritéria v posuzování minulosti se u nás používají.
Po ukončení vysoké vojenské školy Pavel působil jako důstojník armády před rokem 1989 pouhých šest let – od roku 1983. Přihlášku do KSČ podal ve stejném roce a členství ve straně ukončil hned po sametové revoluci. Přiznává, že chtěl být vojákem. Už proto, že se narodil do vojenské rodiny. Na své členství v KSČ se dnes dívá kriticky.
Čtěte také
Proti těmto šesti letům stojí 33 let, kdy Pavel pracoval a pracuje pro demokratický systém. Jeho předlistopadová minulost nebyla v očích nového režimu evidentně natolik problematická, aby nemohl pokračovat ve vojenské kariéře. Působil v několika zahraničních misích, jeho jednotka pomohla v roce 1993 zachránit odříznuté francouzské vojáky z válečné zóny mezi Srby a Chorvaty.
Prezident Václav Havel ho povýšil do generálské hodnosti a Pavel od něj také obdržel medaili za hrdinství. V roce 2012 se stal na návrh Nečasovy vlády náčelníkem generálního štábu Armády České republiky a v roce 2014 byl navržen Sobotkovou vládou do funkce předsedy Vojenského výboru Severoatlantické aliance – to je po generálním tajemníkovi druhá nejvyšší funkce v NATO. Až do roku 2018 pak tuto funkci úspěšně zastával.
Komu vadí prozápadní postoje
Čtěte také
Proč zde tento krátký výčet milníků v životě generála Pavla uvádět? Protože nyní, když oznámil kandidaturu na prezidenta České republiky a v posledních průzkumech má i nejvyšší preference mezi prezidentskými kandidáty, se jeho kritici soustředí téměř výhradně na oněch šest let v jeho životopisu před rokem 1989.
Pavlovi v době pádu komunistického režimu bylo jen 28 let, byl tedy poměrně mladý. Dnes je mu 61 let, více než polovinu života tedy zasvětil službě demokratickému režimu.
Není na čase začít posuzovat lidi touto optikou? Neměl by být demokratický režim schopný odpouštět těm, kdo si svoje minulé selhání – navíc v případě generála Pavla krátké a v mladém věku – takříkajíc odpracovali?
Šanci vypořádat se s komunistickou minulostí měl nový demokratický režim v 90. letech. Příliš ji nevyužil – zejména v podobě otevřené debaty.
Čtěte také
Otázka, kdo se s komunistickým režimem zapletl do takové míry, že není hoden státních funkcí v tom demokratickém, byla poněkud alibisticky vyřešena lustračním zákonem. Ti, jejichž jména nebyla na seznamech spolupracovníků a agentů bývalé tajné policie, si mohli takříkajíc umýt ruce.
Realita ale byla pestrobarevnější. Ekonomických zločinů i jiných prohřešků proti novému režimu se mnohdy dopouštěli lidé, kteří měli čisté lustrační osvědčení a nikdy nebyli v KSČ. A naopak pro něj obětavě pracovali mnozí, kteří v podobě členství v KSČ před rokem 1989 pochybili.
Třiatřicet let je dlouhá doba. Pokud během ní – od pádu komunistického režimu až do současnosti – kdokoliv pracoval pro demokracii, svobodné poměry a naše bezpečnostní zakotvení na Západě, měli bychom si toho vážit.
A když už je řeč o Pavlovi, neměli bychom přehlédnout, že mezi těmi, kdo útočí na Pavla, nejsou jen ti, kdo si myslí, že když morálně selhal jednou, selhal navždy, ale také ti, kterým vadí právě jeho jasné prozápadní postoje a práce pro demokracii od roku 1989.
Autor působí na New York University Prague
Čekání na prezidenta
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka