Jiří a Josef Fischerovi, dvojčata „v péči“ SS-lékaře Josefa Mengeleho
Dr. Josef Mengele patřil k nejznámějším nacistickým zločincům. Byl hlavním lékařem ve vyhlazovacím centru v Osvětimi-Birkenau, prováděl rozsáhlé kruté pokusy na vězněných Židech, zvláštní zálibu měl ve „výzkumu“ dvojčat.
Říkalo se mu Todesengel neboli Anděl smrti (podrobnosti například zde). Do rukou se mu dostali i bratři-dvojčata Jiří a Josef Fišerovi – a právě osudům jejich rodiny jsou věnovány dnešní Příběhy 20. století. Vzpomínat bude Jiří Fišer, Josef je již bohužel po smrti.
Jiří Fišer (do roku 1956 se jmenoval Fischer) se narodil spolu se svým bratrem Josefem 7. ledna 1936 v České Třebové - židovským rodičům, kteří již měli rok a půl starou dceru Věru. Otec Arnold pracoval v Třebové jako železniční úředník a za rodinou dojížděl do Přerova. Po okupaci poslali Fischerovi své děti k příbuzným na venkov, do Nešovic – mysleli, že tak budou ve větším bezpečí.
Jako první zahynul otec
Otec Arnold Fischer se hned po okupaci zapojil v České Třebové do odboje. Už v roce 1940 ho však v zaměstnání zatklo gestapo, záhy byl deportován do koncentračního tábora v Dachau a poté do koncentračního tábora Neungamme, kde 17. května 1941 zemřel. Doma o jeho osudu nic nevěděli, úmrtní list dostali přeživší členové rodiny až po válce.
„Stálo v něm, že otec měl mozkovou příhodu. Věděli jsme, že byl zdravý - a že se to zřejmě nezakládá na pravdě,“ vypráví Jiří Fišer, kterému zůstalo na otce jen pár matných vzpomínek.
V dubnu 1942 nastoupili šestiletý Jiří Fischer, jeho bratr Josef, strýcové Emil, Bedřich, Richard, teta Dolfa a tříletý bratranec Josef do transportu, který mířil do terezínského ghetta: „Nevěděli jsme, o co jde, a těšili jsme se, že po dlouhé době pojedeme vlakem.“ Kluci Fischerovi byli v ghettu umístěni do domova pro chlapce v hamburských kasárnách.
Za necelé tři měsíce byly do Terezína deportovány i jejich matka Emilie a sestra Věra. Bratři se s nimi vídali jen zřídka:„Moc se nám stýskalo, ale jelikož jsme byli s Josefem pořád spolu, čas nám utíkal. Nebyli jsme bez sebe snad ani hodinu, a pamatuju si, že jsme vyfasovali jedno společné nádobí.“
Ochranný dohled tety Dolfy
Nad dvojčaty Fischerovými držela v ghettu ochrannou ruku teta Dolfa, která pracovala v kuchyni a měla dobré styky s vedením ghetta. Členové rodiny proto dlouho nebyli zařazováni do transportů na východ, bratři Jiří i Josef měli také díky tetiným konexím větší příděly jídla. Chodili rovněž pomáhat strýci Richardovi, který v Terezíně pracoval jako kočí a svážel sklizeň ze zahrad a polí, což byla další příležitost, jak si potají přilepšit.
Ani teta však nemohla rodinu v Terezíně držet donekonečna, a tak museli do transportu do Osvětimi nastoupit nejdříve strýcové Bedřich a Emil Fischerovi: „Jenže oni byli mladí a natolik zdraví a schopní, že když se jim naskytla příležitost, utekli cestou z vagónu. Později pod cizí identitou pracovali v Polsku u nějakého zahradníka a používali jméno Novák. Zůstali u toho člověka až do konce války.“
Dne 15. května 1944 šli do transporu i bratři Fischerovi a jejich sestra a matka. „Do dobytčáku nacpali tolik lidí, že jsme se jen těžko mohli pohybovat. Byli jsme kluci, a tak jsme s bratrem otravovali, že chceme sedět u okénka. Vagón měl jen dvě, nahoře pod střechou, u jednoho jsem byl já, u druhého on. Abychom se tam vůbec dostali, tak kdo co měl, batohy, deky, zavazadla, tak to všechno narovnali na sebe, my jsme vyšplhali nahoru a mohli jsme se dívat ven,“ vzpomíná Jiří Fišer a dodává, že nejhůř mu bylo, když vlak projížděl rodným městem - Českou Třebovou.
Během cesty kluci vyhazovali z okénka dopisy, sepsané lidmi ve vagonu: „Psali v nich, že odjíždějí z Terezína, doufali, že ty dopisy někdo najde a předá, a skutečně, někteří známí je dostali.“
Matka umřela, protože odmítla opustit sestru
Vlak dorazil do Osvětimi-Březinky (Auschwitz II-Birkenau): „Přijeli jsme v noci a nevěděli, kde jsme. Jak přišli esesáci, kteří dělali selekci, tak to jsme hned poznali, že je to horší než Terezín. Dr. Mengele si vybíral lidi, kteří byli něčím zvláštní. Zajímaly ho divné tváře, invalidita, různá zdravotní postižení. Třeba jsem si všiml, že přijel transport a byl v něm chlap s protézou místo nohy. Mengele ho okamžitě vyřadil, aby ho nedali do skupiny, která měla jít ihned do plynu. Na nás, dvojčatech, ho zase zajímalo, v čem jsme shodní a v čem se lišíme.“
Maminka Emilie a sestra Věra skončily v rodinném táboře terezínských Židů v Birkenau. Už na počátku července 1944 však padlo rozhodnutí o konečné likvidaci tohoto zvláštního lágru (podrobnosti zde), lidé museli podstoupit selekci, při níž Němci vybrali část vězňů na nucenou práci.
„Matka u té selekce údajně byla i s Věrkou, tehdy desetiletou, a oni jí chtěli Věrku vzít a matku poslat transportem pracovat. Nechtěla ji ale v žádném případě dát, a tak je společně poslali do plynové komory, druhého bloku a pak šly společně do plynu,“ líčí Jiří Fišer, který však tehdy ještě netušil, že jeho sestra a dvaatřicetiletá maminka Emilie zahynuly v noci z 11. na 12. července 1944 v plynu.
V péči „lékaře“ Josefa Mengeleho
Bratry-dvojčata Jiřího a Josefa Fischerovy zařadili nacisté do baráku č.14, přezdívaného také Zoo: „Vypadalo to tam jako na ošetřovně. Byly tam kavalce se slámou a mezi jednotlivými postelemi bílé plachty. Takže jsme každý spali zvlášť. Některé děti nemohly usnout a pořád se na posteli vrtěly.“
V Zoo prožili bratři spolu s dalšími desítkami židovských dvojčat z okupované Evropy devět měsíců života. Josef Mengele potřeboval pro své pokusy „dobré vzorky“, a tak měly děti lepší hygienické podmínky a dostatek jídla. Jiří Fišer vzpomíná, že Josefa Mengeleho vždy oslovovali „pane doktore“, že „k dětem nebyl surový, ale viděl jsem, jak ho chytil amok a v jídelně vzal židle a začal s nimi házet. To mě udivilo, protože k nám se choval celkem dobře.“
Většinu času trávili kluci Fischerovi v baráku nebo při experimentech, které prováděl buď přímo Mengele nebo jemu podřízení lékaři. Jiří Fišer líčí, že například jemu a bratrovi odebírali a vyměňovali krev nebo je očkovali, čekali na jejich tělesnou reakci - a výsledky pak dr. Mengele pečlivě zapisoval do notesu: „Brácha dostal silnou anginu a Mengele mi tu nemoc předal, aby zjistil, jestli na ni budu reagovat stejně. Nebo nám naočkoval nějakou látku a čekal na výsledky - buď jsme dostali horečku oba, nebo ani jeden z nás.“
Kluci Fischerovi měli nakonec „štěstí“ v neštěstí, protože Josef Mengele si je nevybral pro brutálnější pokusy, jako byla změna očního pigmentu vstřikováním různých barviv, očkování tyfem či amputace končetin: „Hodně dvojčat tam zemřelo, ale většinou ty starší, u nichž ho zajímaly jejich vnitřní orgány. Napřed je usmrtil a pak zkoušel, zda mají vnitřní orgány rozdílné.“
Jiří Fišer také vzpomíná, že v Osvětimi už měli s bratrem skutečný strach. Žili sice v částečné izolaci a nevěděli o plynových komorách, ale přeci jen se při úklidových pracích občas dostali ven z baráku: „A to jsme viděli, že u těch ostatních baráků leží před vchodem třeba tři čtyři mrtvoly (…) Každé ráno, když odcházeli přeživší vězni na práci, tak na levé straně zkrátka ležela hromada lidí, kteří zemřeli během noci. My jsme se na tohle dívat nechtěli.“
Nalezeni v dětském domově
Když se válka chýlila ke konci a fronta se blížila k Osvětimi, snažili se nacisté likvidovat důkazy zločinů a většinu přeživších vyhnali na známé pochody smrti. Většina esesáků opustila Osvětim v lednu 1945. I Josef Mengele se nakonec vyhnul světské spravedlnosti: pod falešnou identitou se roky ukrýval v Jižní Americe, zemřel pravděpodobně v únoru 1979.
Bratři Fischerovi zůstali v Osvětimi, kde je 27. ledna 1945 osvobodili vojáci sovětské armády. Za čas naložili Jiřího a Josefa spolu s dalšími dětmi na korbu náklaďáku a odvezli je do dětského domova v Košicích. Až po několika měsících (v září 1945) si tam pro ně díky výzvě z rozhlasu přijel strýc Emil Fischer. Odvezl bratry na hospodářství do Nešovic, k tetě Dolfě a dalšímu strýci Richardovi. Nikdo jiný nepřežil.
„Velmi špatně jsme se s tím vyrovnali. Nevěděli jsme nic a každý den jsme čekali, že se nám aspoň maminka a sestra Věra vrátí,“ vzpomíná Jiří Fišer. Kromě jeho rodičů a sestry zavraždili nacisté během několika let zhruba 60 příbuzných, z rodů Fischerových, Schillerových, Weisových, Schönových, Langerových. Jiří a Josef Fischerovi si po válce změnili jméno na „Fišer“. Josef zemřel v roce 2011.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
