Jindřich Šídlo: Babiš je Čech. Už s tím dejte pokoj
Nechat se vyvést z míry Andrejem Babišem není těžké – v podstatě si stačí poslechnout jakýkoliv jeho veřejný projev. Ti odvážnější si mohou pustit třeba dvě jeho řeči z mimořádné schůze sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě, ve kterých znovu prokázal, že jeho práce se složkami vedenými na politické oponenty zůstává hodnotově pevně ukotvena někde v roce 1982.
Andrej Babiš provokuje, obviňuje v zásadě kohokoliv z čehokoliv, pravda je pro něj obtížně uchopitelná kategorie. Takže také samozřejmě musí počítat s odpovídající reakcí.
Čtěte také
Jen je trochu truchlivé sledovat, jak snadno jeho kritici sklouznou k debatám o tom „Slovákovi“, který by se měl pokud možno co nejrychleji vrátit domů. A pokud nevíte, kde tuhle „argumentaci“ najdete, zkuste si občas otevřít sociální sítě.
A dvojnásob smutné je vidět a slyšet to v době, kdy si s dojetím připomínáme učebnicové mírumilovné rozdělení Československa, díky kterému dnes máme – jak všude dokola slyšíme – tak idylické vztahy. Dokud samozřejmě nedojde na Babiše.
Babišova éra jednou skončí
Čtěte také
Možná si to právě ve světle velkého výročí zopakujme ještě jednou. Ano, Andrej Babiš je ekonomický migrant, který přišel do své nové země kvůli lepší životní úrovni, kterou mu slibovala – i když v případě Československa, které se jen chvíli předtím rozdělilo, je to přece jen o něco složitější. (Mimochodem, Babiš se narodil v roce 1954 v unitárním československém státě, který se až o 14 let později změnil ve federaci.)
Co je ale důležitější: Andrej Babiš je už řadu let český občan se všemi právy. A mohl se jím stát proto, že si Česko samo určilo – poměrně přísná – pravidla, jak bude přijímat své nové občany. Předhazovat mu místo narození jako fakt hodný kritiky je pozoruhodný projev xenofobie, který mimochodem jde úplně proti duchu všeho, o co se Česko na startu své samostatné existence snažilo.
O tom svědčí třeba jen rozdíl v preambulích slovenské a české ústavy, které obě vznikly v roce 1992. Zatímco slovenská začíná slovy „My, národ slovenský“, ta česká pak „My, občané České republiky“. Je to celkem důležitý detail, svědčící o otevřenosti, kterou chtělo dát Česko kdysi světu najevo – v kontrastu s tehdy nepříjemným nacionalismem části slovenské veřejnosti.
Čtěte také
K té době kdysi taky patřily romantické představy o Česku jako bezpečném přístavu právě pro ty Slováky, které tato atmosféra donutí jejich zemi původu opustit. A to se taky v mnoha případech stalo. Andrej Babiš je samozřejmě úplně jiný příběh, svou mentalitou je mnohem blíže mečiarovské garnituře, která po rozdělení držela na Slovensku moc dost brutálním způsobem až do roku 1998. Ale taky až tolik nejde o něj. Jde o to, nakolik se lidé zaklínající se jinak slušností v politice i v životě v každé druhé větě nechají unést k výrokům velmi podobným těm, které kdysi stály na začátku dělení federace – a které, ano, tehdy zaznívaly častěji ze slovenské strany.
Andrej Babiš si pro svůj úspěch v byznyse i politice došel nevybíravými metodami – ovšem v podmínkách a podle pravidel, která mu nastavila jeho nová země. A její politici, vesměs etnicky „čistí“ Češi, kteří ji řídili dlouhých 24 let před Babišovým vstupem do politiky, mu umožnili, aby přesvědčil milion a půl lidí, že bude nejlépe hájit jejich zájmy.
Babišova éra jednou skončí, dokonce není vyloučeno, že to není až tak vzdálená budoucnost. A není jediný důvod si tu kvůli němu ještě přitápět pod kotlem a otvírat rány, které se zdály být už dávno zhojeny.
Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
