Jefim Fištejn: Když je pravda horší než lež

Byl to druhý největší skandál za posledního půlstoletí, hned po aféře Watergate, která stála úřad prezidenta Nixona. Tak jako tehdy i tentokrát hlavním protagonistou odhalení se stal novinář Bob Woodward ověnčený množstvím cen za investigativní žurnalistiku.

Čtěte také

Jan Macháček: Žádné knihy pro zrádce

Smysl jeho odhalení – nic z toho, co se v aféře Russiagate vydávalo za důkazy Trumpova spiknutí s ruskou státní mocí, nebyla pravda. Jednalo se spíš o spiknutí sdělovacích prostředků zkorumpovaných politickou mocí.

Všechny ty úděsné báchorky o orgiích bývalého prezidenta v moskevských hotelích a jiné děsuplné důkazy jeho zrady byly buďto zcela smyšleny, nebo vyrobeny v penězokazeckých dílnách ruské FSB. Je to v podstatě veřejné tajemství, které bylo zřejmé již v reálném čase mnoha kriticky smýšlejícím lidem.

Koncept morálnosti

Woodward tvrdí, že na to tehdy nejednou upozorňoval svou rodnou redakci listu The Washington Post, leč nikdy nebyl pořádně vyslyšen. Šlo nakonec o politické zadání a to se ve výsledku neminulo cílem – nějaká část špíny ulpěla na Trumpovi navždy.

Čtěte také

Jefim Fištejn: Proč Trump sám sobě škodí?

Ani tehdy, ani teď novinář nebyl a není příznivcem minulého prezidenta a nejde mu o jeho rehabilitaci. Sám pomáhal tu špínu na něho házet a doslova v posledních týdnech před prezidentskými volbami si vydělal hezkých pár milionů na vydání snůšky fám a povídaček o něm ze druhé a třetí ruky.

Jde o něco mnohem většího, než je faktická pravda. Bob Woodward totiž potřebuje tento neuvěřitelný průšvih jen proto, aby se přihlásil k nejnovějšímu kulturnímu objevu americké žurnalistiky. Podle této novátorské poučky hledání objektivity, jinými slovy hledání pravdivých fakt dokazujících správnost společenských postojů, je v zásadě rasistický koncept bílého člověka.

Jefim Fištejn|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Proti němu stojí koncept morálnosti, který je nadřazen hledání pomyslných objektivních pravd. Morální postoj vlastní nerasistickým společnostem se snaží o dosažení společenského pokroku, a proto tomu, co je, upřednostňuje to, co má být. Svět, jaký je, se všemi svými skutečnostmi, je příliš proměnlivý, a tudíž nemůže být ideální. Proto správný uvědomělý novinář je povinen uzpůsobovat jeho obraz potřebám pokroku. Žádná lež není příliš velká, jen když zvítězí morální společenská pravda.

Pokud to někomu připomíná známou maximu Vladimíra Iljiče Lenina „morální je všechno, co slouží věci dělnické třídy“, měl by podstoupit kurz tvrdé sebekritiky.

Autor je publicista