Jaroslav Stránský – pokračovatel tradice

Syn otce zakladatele Aloise Stránského, tedy Jaroslav Stránský, se narodil před sto třiceti lety, 15. ledna 1884 v Brně.

Děti slavných a movitých rodičů, jak známo, to nemívají snadné. Zvlášť pokud se od nich očekává, že převezmou rodinné majetky a firmy a ty dál povedou k dalšímu rozkvětu a větší slávě rodiny. Jenomže když nevyrábíte porcelán ani zemědělské stroje, ale vlastníte koncern na výrobu myšlenek a zpracování informací, pokud bych tak mohl poněkud ošklivě charakterizovat novinovou a literární tvorbu, pak musíte být kromě dobrého hospodáře taky trochu vizionář.

To Jaroslav Stránský naštěstí byl. Nenechme se mýlit historkou z konce 20. let, kterou ve své autobiografii Knihy a osudy popisuje Julius Firt, pozdější ředitel nakladatelství Borový a koncernu LN a později šéf československé redakce Svobodné Evropy. Jeli vlakem z Prahy do Brna se „starým“ Adolfem Stránským, poslancem československého parlamentu za národní demokraty.

Zatímco Adolf Stránský s Firtem probírali detaily nabídky, kterou Firt dostal, totiž vést nakladatelství Borový, „mladý“ Stránský si četl v jakémsi francouzském románu, nevěnuje věci pozornost. Když ho román přestal bavit, odešel do jídelního vozu.

Tento mladý muž ovšem byl víc než důstojným pokračovatelem rodinné tradice, který například do čela redakce Lidových novin přivedl lidsky poněkud drsného, ale jinak zcela vizionářsky uvažujícího Arnošta Heinricha. Čili nebýt Jaroslava Stránského, kdoví zda by Lidovky byly tím, čím se staly.

To je ale jenom jedna kapitola Stránského života. Tak jako podstatnou část české inteligence ho čekala v životě hned dvojí emigrace, před jakými režimy, netřeba dodávat.

O tomto vynikajícím podnikateli, novináři a řečníkovi, kterého vysoce oceňoval i Ferdinand Peroutka, se dozvíte víc, pokud si naladíte ČRo Plus ve čtvrtek 16. ledna po 20. hodině.

Jakou malé doplnění k oné rodové tradici podotknu, že pravnuk Jaroslava Stránského Martin Jan Stránský drží stále tradici a vydává v pradědových stopách – dnes už pouze internetovou „Přítomnost“, tak jako kdysi Jaroslav Stránský vydával jeden z neslavnějších časopisů meziválečné republiky.