Jaroslav Šonka: Příběh nacisty Baatze

Vedoucí činitel libereckého Gestapa, Obersturmbannführer Baatz, psal 5. května do Karlových Varů, že startuje akci „Blitz“, tedy „Blesk“.

Píše, že se situace může každým dnem zhoršit, nařizuje zničení veškerých dokumentů, vytřídění kartoték pracovního úřadu, z nich odstranění karet jeho spolupracovníků. Nařizuje přípravu evakuace směrem do americké okupační zóny.

Situace se opravdu zhoršila a Obersturmbannführer Baatz zmizel rychleji, než předpokládal. V Liberci ještě podepsal dokument 6. května. Jeho zachování je důkazem, že se už nikdo o zničení nemohl postarat.

Péči o dokumenty pak převzala československá StB. Později si je vyměňovala s východoněmeckou Stasi, v jejímž archivu jsou kopie. Účelem komunikace těchto takzvaných „spřátelených služeb“, jak se vzájemně titulovaly, bylo prokázat, že západní Německo je revanšistický stát, který chrání válečné zločince.

Bernhard Baatz se podílel mimo jiné na hrůzných aktivitách SS v Estonsku. V Liberci podepsal rozkaz ke zpopelnění ostatků zajatých a povražděných pilotů RAF ze slavného útěku ze zajateckého tábora v Zaháni.

Po válce šel do prostředí, ve kterém by ho nikdo nehledal, pracoval pod falešným jménem v zemědělství. V roce 1953 mu otrnulo a stal se v Düsseldorfu zaměstnancem pojišťovny, později ředitelem bytového družstva firmy Mannesmann.

Oprášil i svou právnickou kvalifikaci. V roce 1960 došlo v západním Německu k promlčení všech činů „pomoci při zločinech proti lidskosti“.

Nějaký čas byli za pachatele považováni jen Hitler, Himmler a Göring. Změna pozic německé justice nastala až koncem šedesátých let. Baatz se v roce 1967 dostal do vězení.

Dva roky na to se změnila i interpretace zákonů a pachatelé nacistického Německa se už moc na rozkazy vymlouvat nemohli. Přesto bylo Baatzovo obvinění pozastaveno a v roce 1971 byl propuštěn. Bylo mu j 61 let a do smrti v roce 1978 unikl postihu.

Na oněch dokumentech z května 1945 je jedna věc pozoruhodná: Jejich správci je chtěli zničit. Měli špatné svědomí, věděli, že se podíleli na něčem hrůzném. Po válce zatajovali často i svou identitu.

Potvrdili tím, že si své viny byli vědomi, což je nepřímo usvědčuje. Samozřejmě vedle svědectví soudního a historického.