Jana Šrámková: Nástrahy juxtapozice

Juxtapozice je postavení dvou věcí vedle sebe, ať jde o předměty, fakta, názory, obrazy nebo texty. Taková juxtapozice nasvítí každou věc z nové perspektivy, její význam se rozšíří a posune. Neproměnná jednoznačnost je totiž výsadou věcí, myšlenek a myslitelů postrádajících kontext.

Všednodenním mistrem juxtapozice je sociální síť facebook. Každý post, tedy zveřejněný příspěvek některého z vašich přátel, nese informaci sám o sobě. Například: slunce dnes večer zapadalo na náplavce takhle - foto. Nebo: s tímto názorem se ztotožňuji - odkaz na článek.

Kromě téhle explicitní informace nám jednotlivé posty předávají o našich přátelích i informace subtilnější, třeba: nejvíc ze všeho řeším v životě tohle téma. Nebo: nemám to s kým prožívat, tak to aspoň úplně všechno nafotím a podívejte se vy. Kartami významu ovšem zamíchá ještě triviální juxtapozice. Prostým seřazením pod sebe dostávají posty nové významy.

Facebook je už týdny plný odkazů na fotogalerie, reportáže a analýzy související s uprchlickou vlnou v Evropě. Nelze přehlédnout, že mnozí tímto tématem žijí, ať už na té či oné straně názorové barikády. A mezi těmito odkazy na fotografie, které vhánějí slzy do očí, a syrové popisy lidských osudů stojí informace, jak jsem obohatila svůj životní stereotyp workshopem vaření bavorských špeclí, fotky z úplně nejvíc párty na střeše Tančícího domu a znechucení, že v téhle kavárně nedávají správné lžičky na krustičku.

Tahle juxtapozice vrhá na naše rozhořčené nálady a obavy o Evropu nepříjemné světlo. Najednou to vypadá, že se možná netřeseme o evropské kulturní hodnoty, o svoje bezpečí a práci. Největší hrozbou, kterou si dovedu představit, možná je, že bych si ke snídani místo doma pečeného celozrnného kváskového chleba s pomazánkou z tvarohu a červené řepy - hurá, detox týden začal - musel jednou koupit šumavu. Že by se mi někdo připletl do cesty a moje ranní uběhnutá trasa tak měla horší čas. Že by se mi pomaleji rozrůstala sbírka letišť označených jako navštívené.

Jistě, žádné celospolečenské dění nemůže a nemá zastavit naše osobní životy. Ale někdy přece stojí za to stavět jevy kolem sebe do souvislostí. Nebo to někdo udělá za nás. Třeba se proto bude muset zvednout několik set tisíc lidí a plahočit se půlkou světa až k nám. Abychom najednou stáli vedle sebe a tu zatracenou juxtapozici už nemohli přehlédnout.