Jan Vávra: Prezidentští kandidáti jako obraz společnosti
Přes evidentní snahu nebyla současná konzervativně-liberální vláda schopna navrhnout vlastního kandidáta na příštího prezidenta ČR. Při minulé prezidentské volbě se ještě naše liberální elity nakonec shodly na obecně přijatelné osobnosti, byl to ovšem kandidát, který především nikomu nevadil a byl tedy poněkud nevýrazný. Nyní se již elity o společného kandidáta ani nepokusily.
Mezi dosud ohlášenými kandidáty převažují notoričtí kariéristé nebo přesvědčení spasitelé, z nichž ale žádný nepřináší nějaké silné a obecně rezonující téma. Dosavadní kampaň je tak nudná a plytká, jako by česká společnost – samozřejmě kromě zdražování - neměla žádné opravdové problémy.
Čtěte také
Nakonec heslo jednoho z předních kandidátů Petra Pavla „Vraťme Česku řád a klid“ volá po návratu do minulosti, čímž se nápadně podobá Trumpovu „Make America Great Again“ nebo brexitovému „Let´s take back control“.
Pozorovatel zvenčí by si tak mohl myslet, že český národ – nebo aspoň jeho elity – jsou v krizi. Vždyť nejsilnější kandidát na prezidenta je příslušník jiného národa, který se místním jazykem ani neumí dost dobře vyjadřovat, a oba nejsilnější kandidáti byli členy předlistopadové KSČ. Jiný zase může namítnout, že pokud kandidátům na prezidenta – s výjimkou vyložených psychopatů – schází nějaké silné poselství, svědčí to naopak o tom, že žijeme v standardní zemí s normálními starostmi.
Obraz naší společnosti
Čtěte také
Navíc osobnosti respektované většinou společnosti se hledají obtížně i v jiných zemích. Moralizující apely ve stylu Václava Havla již nudí a současné elity se přizpůsobily všeobecné poptávce po emocích, dojmech a zábavnosti. Fragmentovaná společnost se také obtížně shoduje na všeobecně přijatelné osobnosti. Dnešní digitální dav se nemůže sjednotit za jedním vůdcem tak snadno, jako to dokázal v minulém století reálný dav v ulicích.
Na druhou stranu se nelze ubránit otázce, zda tato situace není dalším dokladem toho, že liberálním elitám – a nejenom našim – docházejí ideje. Přitom podle italského politologa a teoretika demokracie Giovanni Sartoriho se demokracie bez idejí neobejde. „Žádná historická forma vládnutí není tak totálně závislá na síle idejí,“ tvrdí doslova. Ovšem v současné globalizované neoliberální společnosti mají často rozhodující slovo ekonomové a technokraté. Nadnárodní korporace mají na rozhodování národních vlád větší vliv než politici.
Čtěte také
Po porážce komunismu a údajném konci dějin se hlavní a vlastně jedinou ideou liberální demokracie stal ekonomický růst a zisk. Humanistické vědy a vědy o člověku, které měly ještě nedávno rozhodující vliv na formování programů politických stran, rychle ztrácejí na síle a významu. Není divu, že takto vyprázdněná demokracie ztrácí přitažlivost, zvlášť když třeba nacionalismus nabízí lákavější a více mobilizující příběhy.
Čím dál zřetelněji se ukazuje, že nemalé části populace scházejí jiné kolektivní cíle, než jsou peníze. Zvlášť když stále nerovnoměrnější distribuce zisku společnost čím dál více rozděluje.
Dají se v této vyprázdněné společnosti vyznávající jen ekonomický růst vůbec najít osobnosti s jiným než marketinkově prefabrikovaným sdělením? Nakonec nejspíše platí, že současná sestava kandidátů na prezidenta ČR je věrným obrazem stavu naší společnosti. Zda nás tento obraz naplňuje hrdostí či naopak smutkem, je už na úvaze každého z nás.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Čekání na prezidenta
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
