Jan Vávra: Přehnané naděje v prezidenta

Co nám ale prozrazuje větší účast při volbě prezidenta, než při volbách do parlamentu? Proč osoba prezidenta vzbuzuje tolik nadějí, proč se k němu váže tak velké očekávání?

Čtěte také

Petr Hartman: Generál vyhrál dílčí prezidentskou bitvu, ale ještě ne celou válku

Osoba prezidenta má přece na to, jak bude vypadat náš stát, co všechno budeme nebo nebudeme moci dělat a jak budeme žít, mnohem menší vliv než parlament. Prezident – jako hlava státu – je v našem politickém systému více symbolem než reálnou politickou silou. To, že Miloš Zeman po sobě zanechává spíše negativní stopu, souvisí s tím, že chtěl být jako prezident politickým hráčem a státnickou rovinu svého úřadu nevnímal. Současná očekávání od nového prezidenta jsou tedy přímo úměrná míře znechucení z toho končícího.

Státní symboly jsou samozřejmě důležité pro chápání národní identity a pro naši identifikaci s vlastním státem. Do symbolů ale nelze projektovat konkrétní naděje, že se budeme mít lépe. Od toho je vláda vzešlá z parlamentu.

Stesk po panovníkovi

Velká důvěra v prezidenta je tak odvrácenou stranou nedůvěry veřejnosti v parlament. Vinu za to samozřejmě nesou i politické strany, které do parlamentu vysílají často méně schopné, ale zato poslušné jedince, na vině je i kvalita zákonů, které z parlamentu vycházejí, znechucení z parlamentu posiluje i komplikovaný jednací řád umožňující nekonečné obstrukce.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Otazníky nad hloučkem outsiderů

Nemalá část veřejnosti proto vnímá parlament jako žvanírnu, přičemž zapomíná, že členy parlamentu jsme sami zvolili a že diskuse – zejména ta v parlamentu – je základem demokracie.

Tradice nedůvěry v parlament ovšem pochází již z doby habsburské monarchie. Jak na Říšské radě, tak na českém zemském sněmu praktikovali čeští zástupci často pasivní rezistenci. Za první republiky zase parlament většinou jen schvaloval dohody, které byly učiněny mimo parlament v sekretariátech politických stran. Vysoká důvěra v hlavu státu ale také pochází již z doby císaře pána. A v době, kdy byl prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk, víra v spásný vliv panovníka ještě více hypertrofovala.

Přímá volba hlavy státu samozřejmě k důvěře v parlament nepřispívá. Za to si ale mohou politické strany samy tím, jak přistupovaly zejména k poslední volbě Václava Klause prezidentem republiky.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Volba prezidenta občany přináší nutně vyšší míru iracionality, než jakou vyvolávají volby do parlamentu, kdy volíme určitý politický program spočívající v řešení společenských problémů. V případě hlavy státu volíme osobu, která nějak vypadá, má konkrétní vlastnosti a je nám tedy buď více či méně sympatická, aniž bychom si často racionálně uvědomovali proč.

Bylo by tedy zavádějící pokládat vysokou volební účast za výraz demokratických tradic českého národa. Veřejnost jistě zaktivizovala polarizující osoba Andreje Babiše, ale naděje vkládané do hlavy státu ukazují na stále přetrvávající stesk po moudrém a spravedlivém panovníkovi.

Autor je komentátor Českého rozhlasu