Jan Vávra: Národní suverenita v teorii a praxi

Nenajdete politika, který by se k hájení národní suverenity nehlásil. Platí přitom, že čím jde o populističtějšího politika, tím hlasitěji mluví o nutnosti bránit národní zájmy i o tom, že si tady budeme o všem rozhodovat sami. Proto je poučné pozorovat, jak tito politici reagují na současnou situaci, kdy jsme – poprvé v dějinách nového českého státu – konfrontování s nepřátelskou akcí rozvědky cizího státu proti naší národní suverenitě. Akcí, která měla za následek výbuchy na našem území a smrt našich občanů.

Čtěte také

Petr Holec: Podruhé a špatně? Opozice může Vrbětice nakonec prohrát

Zajímavé je, že právě ti politici, kteří mluví o národní suverenitě nejčastěji, akci ruské rozvědky na našem území nejvíce zpochybňují. Tomio Okamura, Miloš Zeman, Václav Klaus a pochopitelně komunisté stále žádají nové důkazy, zpochybňují počet vyšetřovacích verzí a varují před ekonomickými a diplomatickými důsledky hněvu ruského medvěda. Vláda sice zpočátku reagovala razantně, je ale otázkou, nakolik byla reakce vynucená strachem ze zveřejnění závěrů vyšetřování. Následné kroky vlády už tolik nadšení nevzbuzovaly. Premiér Babiš najednou hovořil o útoku na zboží a brzy se ukázalo, že v době, kdy už měl zprávy o ruské akci, plánoval ministr vnitra Hamáček cestu do Ruska.

Chování naší politické reprezentace vynikne nejlépe ve srovnání s postojem britské reprezentace po útoku identické ruské rozvědky jedem novičok na území Británie. Žádný z britských politiků si nedovolil zpochybňovat vyšetřování a všichni byli zajedno, že jde o nepřípustný útok proti suverenitě britského království, na který musí vláda patřičně odpovědět. K takovému odhodlání bránit vlastní suverenitu mají naši politici hodně daleko.

Obrana suverenity

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Bulharská stopa Vrbětic stojí za sledování, stejně jako jeden z ruských argumentů

Nejde ale jen o to, že reakce na akci Rusů ve Vrběticích usvědčuje Okamuru a jemu podobné z populismu a čirého pokrytectví. Ani z reakcí veřejnosti není znát, že by ji útok cizí mocnosti proti naší národní suverenitě nějak zvlášť znepokojoval. Nemalá část veřejnosti pořád vidí v Rusku velkého slovanského bratra a ani ruská invaze v roce 1968, při které umírali naši občané, je o ruských úmyslech nepřesvědčila. Například sousední Polsko nebo pobaltské státy mají s Rusy jiné zkušenosti a na podobný ruský útok by pravděpodobně reagovaly mnohem jednotněji a pevněji.

Kořeny našeho laxního postoje k obraně vlastní suverenity ovšem nejde hledat jen v panslavistickém blouznění. Bohužel si musíme přiznat, že jsme nikdy vlastní stát nehájili a národní suverenitu jsme vždy vyměnili za přežití národa jako etnika v cizím područí. Nebránili jsme ani svůj první suverénní stát, který jsme získali rozpadem Rakouska-Uherska. Pokud bychom krváceli tak jako třeba Poláci, bylo by to jistě hodně bolestné, ale zcela určitě bychom měli ke svému státu a jeho suverenitě úplně jiný vztah, než máme dnes, kdy nám každá národní suverenita víceméně spadla do klína.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Současné vojenské hrozby mají samozřejmě jinou podobu než v minulém století, ale k obraně vlastní suverenity je potřeba stále stejného odhodlání, a to jak u politiků, tak u veřejnosti. Pokud zůstaneme jen u jalového vlasteneckého řečnění proti Evropské unii, budeme odsouzeni k tomu, že svoji suverenitu znovu ztratíme.

Autor je komentátor Českého rozhlasu