Jan Vávra: Který svátek je nejdůležitější?
Na to, že šlo o oficiální oslavy státního svátku, probíhala letošní připomínka událostí 17. listopadu 1989 velice spontánně. Tak tomu bylo ostatně už i v minulých letech. Všeobecné nadšení a spontaneita kontrastuje s atmosférou jiných státních svátků, které většina populace vnímá pouze jako den volna.
Čtěte také
Oslavy 17. listopadu byly letos spojeny s různými doprovodnými akcemi, které připomínaly aktuální problémy současného světa, jako je válka na Ukrajině nebo klimatická krize. Se svojí troškou do mlýna přišli i organizátoři protivládních protestů, kteří pro sebe požadovali 10 minut v televizním vysílání. I když jsme slyšeli názory, že jsme nedosáhli všeho, čeho jsme dosáhnout chtěli, nebo že současná situace není taková, jaká by být mohla, vypovídá taková nespokojenost o pevném místě ideálů 17. listopadu v naší společnosti.
O tom, kolik emocí tento svátek vyvolává, svědčí i vlna patosu, která se v jinak pragmatické společnosti vzedmula. Lze namítnout, že 17. listopad je živý svátek proto, že si většina z nás tehdejší události pamatuje, to ovšem nevysvětluje velké množství lidí pod třicet let, kteří přišli na Národní třídu zcela spontánně.
Kdo jsme?
Autentické prožívání 17. listopadu kontrastuje zejména se značně oficiálními oslavami 28. října, který je jako den vzniku samostatného státu pokládán za náš hlavní státní svátek. Souvisí to samozřejmě s naší usilovnou snahu vztahovat se k první republice a vidět v ní náš vzor. Ovšem těžko zakrýt skutečnost, že 28. října oslavujeme vznik státu, který již dost dlouho neexistuje.
Čtěte také
Tuto nepříjemnou skutečnost se snažíme obejít tvrzením, že oslavujeme českou státnost, a odmítáme si přiznat, že tehdy nevznikla státnost česká, ale státnost československá. Národ, který v roce 1918 získal svobodu, se totiž jmenoval národ československý. Naše lpění na 28. říjnu jako na hlavním státním svátku tak nepříjemně odhaluje neujasněnost naší národní identity. Jako bychom pořád nevěděli, jaký národ vlastně jsme, kde jsme se tu vzali a co je náš stát.
Změna hlavního českého svátku?
Nabízí se tedy otázka, zda by nebylo logické udělat ze 17. listopadu skutečně náš hlavní státní svátek, včetně tak medializovaného udílení státních vyznamenání prezidentem republiky. Tato nezbytná část oslav byla 17. listopadu nahrazena aspoň udílením Cen Paměti národa.
Čtěte také
Oslavování 17. listopadu jako takzvaně „hlavního“ svátku by nás totiž aspoň trochu vyvedlo z našeho národoveckého tápání a nabídlo nám možnost přihlásit se k ideji státu postaveného na občanském, nikoli na národním principu. Místo osvobození se od již dávno neexistujícího národa rakousko-uherské monarchie bychom slavili naše přihlášení se k obecným hodnotám demokracie, tolerance a humanismu.
Máme přece sami dost negativních zkušenosti s nacionalismem svých sousedů, ať již v německém, či velkoruském podání, které bylo v minulém století zabaleno do socialistického internacionalismu pod vedením Sovětského svazu. Současné události na Ukrajině nebezpečí rostoucího nacionálního blouznění jen potvrzují.
Mohli bychom se tedy ještě více utvrdit v tom, že právě díky přijetí západní demokracie prožíváme nejdelší a nejklidnější období samostatné existence, spojené navíc s nebývalou prosperitou. Povýšení 17. listopadu na náš nejdůležitější svátek by tak bylo potvrzením vítězství všelidských občanských hodnot.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
