Jan Vávra: K rasismu bychom neměli být tak blahosklonní

Je jasné, že Tomio Okamura potřebuje získat zpět voliče, které mu přetáhla jiná xenofobní a extrémistická uskupení a jeho jedinou možností je přitvrdit. Je ale otázkou, zda tento vizuál usilující vyvolat strach a nenávist k lidem jiné barvy pleti, není už za hranou.

Náš trestní zákoník totiž jasně říká, že „kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta“.

A dále: „Spáchá-li někdo takový čin filmem, televizí, rozhlasem nebo veřejně dostupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, může být potrestán odnětím svobody až na tři roky“.

Čtěte také

Petr Honzejk: O sviních a svobodě slova

Vládní politici zatím reagovali spíše s nadhledem, jedinou výjimkou je bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který podal trestní oznámení. Teď bude zajímavé sledovat, jak bude policie, která mívá pro krajní pravici nezřídka pochopení, postupovat. Případ vyvolává i širší otázku, jak má demokratická společnost na takto rasistické projevy regulérně zvolených politiků reagovat.

Trestní řízení - i kdyby k němu došlo – vyšle určitý signál, ale rasistické nálady ve společnosti nevyřeší. Nejsme ve Francii, kde se proti krajní pravici jsou schopny sešikovat v ulicích davy lidí.

Dosud jsme brali SPD jako standardní opoziční stranu. Její politici zasedají v různých orgánech, vládní strany s nimi vyjednávají, na základě představy o politické vyváženosti jsou politici SPD zváni spolu se zástupci jiných stran pravidelně do médií.

Politici i novináři se tváří, že jde o normální politickou stranu, sice trochu zvláštní, protože to je spíše podnikatelský projekt pana Okamury, ale právě proto není nebezpečná.

V tom se lišíme od západních zemí, kde většinou s politiky podobných stran nikdo nechce nic mít. Stačí se podívat do sousedního Německa na postoj demokratických stran k AfD. Ale na druhou stranu už v Rakousku to neplatí, což jen odkrývá některé dosud vytěsňované problémy střední Evropy.

Neměli bychom zapomínat, že i my máme nepěknou tradici fašistických stran a hnutí, ke které se nechceme moc hlásit. Čeští fašisté se začali prosazovat již během první republiky, ale jejich antisemitismus se naplno projevil až po mnichovské kapitulaci.

Rychlost, s jakou třeba čeští advokáti a lékaři vyloučili z vlastní vůle ze svých řad své židovské kolegy, svědčí o silném pomnichovském antisemitismu. Židé byli ještě před přijetím protižidovských zákonů de facto vyloučeni z české společnosti.

Na tuto neslavnou kapitolu naší historie bychom neměli zapomínat, když se někteří současní – byť demokraticky zvolení – politici pokoušejí vyvolávat rasistické a xenofobní nálady. Ostřejší reakce politiků, médií a občanské společnosti by rozhodně byla na místě.

Autor je komentátor Českého rozhlasu