Jan Vávra: Je něco shnilého v naší justici

13. srpen 2023

O problému s již schváleným kandidátem na ústavního soudce Robertem Fremrem bylo už řečeno mnoho. Rozebírá se, jestli skutečně nevěděl, že kauza Olšanské hřbitovy byla vyrobena StB, co by měl udělat prezident, co by měl udělat on sám. Mnohem důležitější ale je, co nám tato aféra říká o stavu naší justice. Je celkem výmluvné, že ani právníky, kteří Fremra navrhovali, ani členy prezidentova poradního panelu nenapadlo minulost tohoto soudce zkoumat.

Je třeba připomenout, že za socialismu byl soudce součástí represivního aparátu režimu, v němž měla vedoucí roli komunistická strana. Rozhodoval o osudech lidí. Nebyl tedy totéž jako advokát, učitel nebo lékař.

Každý soudce, který chtěl za komunismu soudit, věděl, že bude muset uplatňovat socialistické právo, které – jak pravil tehdejší vtip – mělo s právem asi tolik společného, jako má kazajka se svěrací kazajkou. Proto byli soudci jmenováni jen skutečně spolehliví a socialismu oddaní lidé.

Čtěte také

Proměna justice po revoluci

Po takzvané sametové revoluci jsme k přeměně komunistické justice na demokratickou přistupovali značně ledabyle. Převážila teorie o nutnosti zachovat právní kontinuitu, zároveň jsme předpokládali, že tzv. „odborníci“, kteří vykládali komunistické právo, budou stejně dobře vykládat i právo demokratického státu. Nepřipustili jsme, že ten, kdo rozhoduje o spravedlnosti, by měl splňovat aspoň základní mravní nároky.

Komise, které rozhodovaly o tom, který soudce bude moci soudit dál, byly benevolentní, ovlivněny místními vazbami, takže se stalo, že jimi prošla i soudkyně Marcela Horváthová, která poslala do vězení vážně nemocného disidenta Pavla Wonku, kde za pár dní zemřel.

Čtěte také

Ani v 90. letech – jak přiznal nový předseda Ústavního soudu Josef Baxa, sám normalizační soudce – neexistovala v justici vůle postavit se ke své minulosti poctivě a upřímně. Selhali i historici, včetně ÚSTRu, který se probudil až teď.

Nepříjemnou minulost stále vytěsňujeme, takže některé normalizační komunisty sice odmítáme, ale jiné adorujeme a volíme, jako třeba generála Pavla nebo bývalého rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimu. Do vysokých postů v justici jsme přijali dva bývalé vojenské prokurátory, což byla za komunismu mimořádně obávaná pěst dělnické třídy. 

Čtěte také

Svědomí vs. poslušnost

Ale protože minulost není nikdy mrtvá, přihlásí se v nejméně očekávanou chvíli. A soudci v údivu nechápou proč, což dokazuje mimo jiné reakce dvou renomovaných soudkyň – bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové a bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové. Obě tvrdí, že soudci za socialismu byli při rozhodování vázáni zákonem a neměli úniku. Tento názor zastává v zásadě většina kapacit naší justice.

Bohužel si neuvědomují, že soudci věděli, že některé paragrafy – například nezákonné opuštění republiky, podvracení republiky, poškozování jména republiky v zahraničí – jsou výplodem socialistické spravedlnosti a jsou v rozporu s lidskými právy, které se ČSSR zavázala dodržovat. Bylo proto věcí svědomí každého soudce, kam ve své poslušnosti zajde.

Jan Vávra

A není pravda, že nemohl nic dělat. V krajním případě mohl přestat soudit. Do vězení by určitě nešel. Tvrdit ale, že posílat do vězení nevinné lidi byla pro soudce nutnost, představuje cynické popření elementární lidskosti i nejzákladnějších mravních a morálních zásad. Pokud si to ani dnes soudci neuvědomují, pak je v naší justici skutečně něco shnilého.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

autor: Jan Vávra
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.