Jan Vávra: Hrdinové, nebo vrazi?

Od počátku v této debatě existují jen dva zcela protichůdné názory, což potvrdily i ohlasy po promítání filmu.

Čtěte také

Mašíni jsou uznanými odbojáři a takovým bychom měli projevovat úctu, apeluje dokumentarista Vadas na jejich vyznamenání

Pro jedny jsou Mašíni hrdinové, co se – jako jedni z mála – dokázali postavit se zbraní v ruce komunistickému režimu a probít se s pár pistolemi a několika náboji přes obrovskou vojenskou a policejní přesilu do západního Berlína, pro druhé vrazi, kteří bez jakéhokoli soucitu zabíjeli nevinné oběti.

Stojí proto za to si položit otázku, proč 30 let cítíme potřebu se k jejich příběhu stále vyjadřovat a proč ten příběh vyvolává tak nesmiřitelné emoce.

Protichůdné názory na bratry Mašíny jsou do značné míry způsobeny tím, že v jejich příběhu se střetávají dva různé výklady českých dějin, lépe řečeno dvě protichůdné tendence, jak zobrazovat českou národní identitu.

Bojovníci, nebo beránci?

Jedni historici, politici, komentátoři a s nimi část veřejnosti se snaží vykládat českou historii jako neustálý boj za pravdu, svobodu a spravedlnost. Tato idea navazuje na husitskou tradici, tedy představu husitství jako vrcholu českých dějin, jak ho popsal otec národa František Palacký a dál kreativně rozvíjeli zejména Tomáš Garrigue Masaryk, Alois Jirásek ale i Zdeněk Nejedlý.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Uvěřitelní filmoví Mašíni

Tato představa Čechů jako bojovníků za pravdu a svobodu nabrala po pádu komunismu na síle a v dílech mnoha historiků, publicistických článcích, různých pořadech o historii i uměleckých dílech můžeme pozorovat potřebu najít mezi Čechy hrdiny, kteří neohroženě bojovali proti nacistickému i komunistickému režimu. Je pochopitelné, že Mašínové tuto poptávku splňují.

To nejde ale dohromady s druhou verzí českých dějin, která líčí Čechy jako mírumilovný a tolerantní národ s beránčí povahou, kterému je každé násilí cizí. Tato představa národa oddaného myšlenkám humanismu, který touží po klidném soužití s ostatními, navazuje na svatováclavskou tradici, která je vedle husitské tradice druhým zdrojem národní identity.

Podle této verze byli Češi vždy nevinnou obětí silnějších a agresivnějších sousedů, nejčastěji to byli Němci, nebo cizích mocností jako byli Sověti. S touto verzí souvisí i příběh o zradě Západu, jak se traduje v souvislosti s Mnichovskou kapitulací.

Jan Vávra|foto:Radko Kubičko, Český rozhlas

Vlastní výklad minulosti

Vlastní minulost si vždy vykládáme tak, aby naše současné snažení dostalo nějaký smysl. Představa Čechů jako hrdinných bojovníků za svobodu a představa těch samých Čechů jako nevinných obětí s holubičí povahou se ale v případu bratří Mašínů střetává zcela nemilosrdně.

Nelze se tedy divit, že se v pohledu na bratry Mašíny nemůžeme shodnout. Problémem ale nejsou činy bratří Mašinů, ale neujasněná představa o našich dějinách a tím pádem i o nás samých.

Výklad vlastní minulosti je stále určován více mýty o naší výjimečné roli, hrdinství nebo mírumilovnosti než historickými fakty. Z toho plyne potřeba odmítat, přepisovat a vytěsňovat všechny události, které do tohoto výkladu nezapadají. Upřímná a otevřená debata o naší minulosti nás tedy ještě čeká.