Jan Januš: Zvýšení soudních poplatků dává smysl, pozor ale na nespravedlnosti

V některých případech se mají zdvojnásobit, v dalších porostou ještě více.

Čtěte také

Petr Hartman: Kauza H-System a nelidskost soudního systému

Tuto poměrně jednoduchou zprávu můžeme číst dvěma různými způsoby. Buď jako snahu resortu vedeného kontroverzní ministryní hnutí ANO Marií Benešovou o omezení dostupnosti české justice a tím i práva a spravedlnosti pro ty chudší. Nebo naopak jako záměr pročistit soudní síně tak, aby se právě právo a spravedlnost na ty potřebné skutečně dostaly, a to v časově akceptovatelných lhůtách.

Aby nevznikly mýlky, české soudnictví na tom není zdaleka tak špatně, jak se s oblibou traduje. Pokud už v něm nějaký případ trvá dlouho, a teď mluvíme zejména o občanskoprávních a obchodních sporech, jde zpravidla o velmi obtížnou věc, na jejíž prodlužování mívá dost často vinu i alespoň jedna z rozhádaných stran. Justice by ale jistě mohla být ještě rychlejší.

V důvodové zprávě k návrhu změn zákona o soudních poplatcích se celkem logicky dočteme, že tyto platby mají také regulační a motivační funkci. V té první jde o to, aby se každý nesoudil kvůli jakékoliv zbytečnosti nebo třeba jen tak z dlouhé chvíle, v té druhé pak o to, aby když už nějaký právní problém skutečně má, snažil se nejprve vše vyřešit mimo soud.

Začarovaný kruh

Pokud už se s druhou stranou není schopen sám domluvit, svou roli mohou sehrát různí zprostředkovatelé. Nemusí jít rovnou o advokáty, daleko lépe se hodí třeba mediátoři. Ti mohou stejně dobře pomoci v rodinném či sousedském sporu, stejně jako když nastane problém mezi obchodními partnery. U těch může připadat v  úvahu i arbitráž. Soud zkrátka musí být až tím zcela krajním řešením, když všechny ostatní cesty selžou.

Čtěte také

Jan Vávra: Je možné zajistit nezávislost justice?

Ministerstvo spravedlnosti se tak podle důvodové zprávy snaží o to, aby soudní poplatky více odpovídaly aktuální životní úrovni, jinak právě regulační a motivační funkce plateb nefungují tak dobře, jak by měly.

S ohledem na výše řečené je to samozřejmě správný krok. Když se totiž k soudům dostávají i věci, které tam nemají co dělat, ať už proto, že jsou právním slovníkem bagatelní, nebo proto, že by je šlo vyřešit daleko jednodušším způsobem, logicky to zpomaluje vyřizování těch opravdu důležitých problémů.

Zároveň je ale pravda, že všechny takovéto změny jsou kontroverzní. Zdražení soudních poplatků je něco podobného, jako když zákonodárce omezí občanům možnost odvolat se proti soudnímu rozhodnutí nebo například u některých kauz zakáže dovolání se k Nejvyššímu soudu.

Čtěte také

Jan Januš: Přichází revoluční zákon, který zpřehlední české právo

Systémově může jít o naprosto správný krok, který třeba vyřeší i krátkodobé přetížení určité agendy. V jednotlivých a konkrétních případech ale stejně tak může vést jen k těžko řešitelným křivdám a nespravedlnostem.

Vůbec nejlepší by tak bylo, kdyby se o oprávnění obrátit se v dané věci na soud rozhodovalo individuálně. Podobný systém konec konců fungoval už v dobách antického Říma a praetorů. Právě jejich postupy jsou dodnes dávány za vzor, římským právem se inspirovala mnohá současná pravidla, vycházejí z nich současné občanské i obchodní zákoníky mnoha států.

Kdybychom se ale snažili něco takového zavést dnes, musíme se připravit na to, že takový posuzovatel by byl tím prvním a vůbec nejvíce přetíženým. A to by byl začarovaný kruh.

Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz