Jan Januš: Jakeš i Štrougal patří před soud. Je jedno, kolik jim je let

Jedni by jim přáli málem trest smrti, pokud by tedy v České republice pořád ještě existoval, druzí se jich zastávají a říkají, ať necháme podobné starce na pokoji a nestavíme už je ani před soud, že už nám to prý nic nepřinese. Tímto názorovým střetem se ale otevírá rovněž daleko širší debata o podstatě současného trestního práva a o tom, proč vlastně některé lidi trestáme.

Symbolicky si odplivnout

Staré zločiny tohoto druhu nemůžeme ani v roce 2019 nechat být. Zejména z úcty k obětem komunistického režimu, ale rovněž s ohledem na pozůstalé po nich. Je to pro nás i jakési memento a vyslovení toho, že alespoň ty nejtemnější věci z našich dějin se už nikdy nesmí opakovat a uděláme všechno pro to, abychom jim zabránili.

Čtěte také

Rok 1989: Vystoupení prvního soudruha. Jak zůstal Miloš Jakeš sám, jako kůl v plotě

Dané zločiny navíc nejsou ani podle současného trestního zákoníku promlčené. Z promlčení jsou totiž podle tohoto kodexu automaticky vyloučeny právě ty nejhorší činy, spojené s totalitním a autoritářským režimem. A policie i státní zástupci je pak mají přímo povinnost stíhat, jinak to být ani nesmí.

O vině představitelů bývalého komunistického režimu, stejně jako jakýchkoliv jiných lidí, však může v České republice rozhodnout jen nezávislý soud. Jen on má pravomoc o někom říct, že je skutečně pachatelem trestného činu. Jen on jej může poslat do vězení či odsoudit k jinému druhu trestu, třeba k domácímu vězení.

Soud také může rozhodnout o vině daného člověka, ale ustoupit od potrestání, pokud má za to, že samotné projednávání celé věci k postihu pachatele stačilo. Právě takovémuto soudu by se měli podrobit i bývalí čelní komunisté. Právě ten by pak řekl, zda konkrétně oni mají na rukou krev. Zda toto stačí konstatovat, symbolicky si před nimi odplivnout, nebo je potřeba ještě něco víc.

Hledání společenského smíru

Jak jinak totiž mohou podobné případy, spojené s naší minulostí, dopadat, poměrně přesně vystihuje nový film režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka nazvaný Staříci. Dva bývalí političtí vězni v podání herců Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky se v něm vydávají zavraždit svého někdejšího komunistického trýznitele. Diváci filmových festivalů v Karlových Varech i v Uherském Hradišti, kde se snímek v předpremiéře promítal, jim fandili. Jasně viděli, kde je dobro a kde je zlo.

Dřívější komunistické nepravosti jsou stále aktuální a vypořádání se s nimi náleží k onomu hledání tolik potřebného společenského smíru.
Jan Januš

Přece bychom ale nechtěli, aby se něco takového dělo i v reálném životě, a rovněž v něm lidé tleskali těm druhým, když vezmou spravedlnost do vlastních rukou. I proto je důležité, aby se o ni stále staral stát prostřednictvím nezávislé justice. Pokud ta zároveň nějak rozhodne, respektujme to. Pokud by náhodou selhala, podobně jako ve zmíněném filmu, nenechávejme to být, mluvme o tom a všemi demokratickými prostředky iniciujme nápravu, zároveň ale neberme zbraně do rukou.  

I když to může vypadat, že některé zločiny patří spíše už do knih a do archivů, nejen jejich oběti, ale my všichni je stále žijeme. Pořád nás nějak ovlivňují. Dřívější komunistické nepravosti jsou stále aktuální a vypořádání se s nimi náleží, a nějakou dobu ještě bude, k onomu hledání tolik potřebného společenského smíru. 

Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz