Jan Fingerland: Žák Putin si hraje s jadernou raketou
Vladimíre, už zase jsi do hodiny přinesl jadernou raketu! – říká přísně učitelka na kresleném vtipu, který koluje po internetu. Žák Vladimír, který před tabulí drží v ruce hračku v podobě střely, se na obrázku dost podobá ruskému prezidentovi. A Vladimir Putin v poslední době opravdu dost často zmiňoval možnost, že použije jadernou zbraň.
Čtěte také
Vlastně nikdy nikdo za mnoho desítek let nehrozil použitím jaderné zbraně tak často jako současný ruský prezident. Putin si s tímto tématem opakovaně pohrával už od okupace Krymu, ale jeho hrozby zhoustly po letošním 25. únoru, zejména jako varování před přímou, možná i nepřímou podporou Ukrajiny ze strany třetích zemí.
Putin se už jen tím zapsal do učebnic, protože jaderné zbraně jsou coby zbraně absolutní chápány jako tabu, které porušují nanejvýš tak představitelé Severní Koreje. Hrozba jadernými zbraněmi ale potřebuje zasadit do určitého kontextu.
Taktické a strategické
Čtěte také
Nejčastěji se mluví o tom, že Rusko by použilo taktickou, nikoli strategickou jadernou nálož. Ve skutečnosti žádné definitivní názvosloví neexistuje, jde spíše o praktické rozlišení hlavic podle toho, k čemu budou použity a jak jsou velké.
Taktické jsou chápány jako silnější varianta konvenční zbraně na bojišti, tedy proti nepřátelským jednotkám nebo zařízením, a to i v relativní blízkosti vlastních vojáků. Naopak strategická zbraň by byla použita třeba proti městům na nepřátelské straně, znamenala by jejich naprosté zničení – to byl případ amerického útoku na japonská města v roce 1945.
Taktické zbraně se od strategických obvykle liší velikostí nálože. Pro ilustraci: bomba svržená na Hirošimu měla 15 kilotun. Taktické zbraně jsou menší, mají jen jednotky, nebo i jen desetiny kilotun, a mohu mít podobu dělostřeleckého granátu.
Čtěte také
Novodobé strategické zbraně jsou naopak mnohem silnější než ta hirošimská, mají třeba i stovky kilotun. Jejich účelem vlastně není, aby byly použity, ale právě naopak – mají vytvářet takový efekt odstrašení, že vzniku války nebo její eskalaci zabrání. Až donedávna byly chápány jako „zbraně posledního soudu“.
Putin ale svými opakovanými hrozbami změnil pravidla hry, protože jaksi znormálňuje něco, co bylo donedávna považováno za nemyslitelné i jako nástroj propagandy. Přispívá k tomu i fakt, že se vůbec zrodil samotný koncept „taktických“ jaderných zbraní, které jsou menší a přesnější, dokonce se dá snadno upravit jejich síla těsně před použitím.
Nepříjemná nejistota
Tyto menší zbraně vlastně nebezpečně rozmlžují hranici mezi zdánlivě dvěma opačnými možnostmi – použitím a nepoužitím jaderné zbraně. Nemyslitelné se stává jaksi myslitelnějším. A Putin využívá právě této šedé zóny mezi dvěma možnostmi.
Čtěte také
Samotné pohrávání si s takovou eventualitou ale obsahuje nebezpečný prvek návyku na tak extrémní řešení. Nevíme, co v opakovaných hrozbách z Kremlu hraje hlavní roli – vyčerpání odstrašující síly západních jaderných kapacit, nebo naopak Putinovo zoufalství vzhledem k neschopnosti vyhrát konvenční válku?
Anebo jde prostě o cynismus, kterým by překonal své sovětské předchůdce? Riskuje samozřejmě, že i jeho hrozby přijdou častým opakováním o ostří, tím spíše, že na ně nikdo neodpovídá. Občas Putinovy vyhrůžky dokonce působí jako vztekání chlapečka, který chce, aby všichni viděli, že má větší raketu.
Adresátem vzkazů jsou ale v tomto případě spíš Spojené státy, a ne Ukrajina. Předpokládá se, že proti členským státům NATO by Rusko zbraň nepoužilo, protože by to znamenalo i Putinovu smrt, a prezident s dlouhým antivirovým stolem se má evidentně rád. A silně proti by zřejmě byla i Čína, která potřebuje západní trhy. Tedy snad by se skutečně jednalo o taktické nasazení na Ukrajině?
Kolem ruských hrozeb je tedy několik kruhů neurčitosti. Včetně otázky, jestli by byl ochoten ruský prezident použít jadernou zbraň na území Ukrajiny, tedy státu, o kterém tvrdí, že je vlastně zbloudilým Ruskem. Nebyl by tedy prvním, kdo jadernou zbraň použil, ale prvním, kdo ji nasadil proti „vlastním lidem“.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
