Jan Fingerland: Nemylte se, i Putin má své zahraniční fanoušky
Na perspektivu, v níž Rusko je Goliáš a Ukrajina David, jsme si zvykli tak, že už si skoro nepřipouštíme možnost, že někdo jiný to vidí jinak. Stačí se ale podívat na debaty lidí na jiných kontinentech. Narazil na to asi každý, kdo se občas hrabe v internetu. Například v Africe je běžné, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou je chápán jako pokračování dekolonizace.
Jenže zatímco my chápeme Rusko jako zvláštní druh koloniální velmoci, vlastně poslední, která ještě nezpytovala svědomí, mnozí Afričané vidí Moskvu spíš jako vůdce kolonizovaných.
Čtěte také
Vladimir Putin je prostě silný vůdce, který zatápí bývalým koloniálním mocnostem, dnes spíše podmocnostem, anebo Spojeným státům, které převzaly úlohu hlavního zlouna v protikolonialistické mytologii. Ruská agrese na Ukrajině je tedy převyprávěna jako střet Ameriky a Ruska, v němž je Ukrajina jen nástrojem, nikoli reálnou zemí.
Arabským pohledem
Komplikovanější je to v arabském světě, kde je stabilita nebo i prosperita řady států přímo závislá na USA. Spojené státy jsou tam přesto – anebo právě proto? – velmi neoblíbené a patří k dobrému tónu dávat to otevřeně najevo.
Čtěte také
Současně je ale přítomná i silná hořkost vůči Rusku. Právě Putinovo Rusko pomáhalo Íránu vyvést Sýrii z jejich řad a vlastně poškozovat společné sunnitsko-arabské zájmy.
V arabském světě je také často slyšet výtka na adresu Evropanů, že se jasně projevil jejich nevykořenitelný rasismus, když ukrajinské uprchlíky, respektive uprchlice, vítali mnohem nadšeněji než prchající Syřany a Iráčany.
Rozebírají se články, v nichž britští novináři zdůrazňují blonďaté vlasy ukrajinských uprchlíků a zdůrazňují, že „jsou jako my“. Podobně se poukazuje na to, že vleklé krvavé konflikty, jako je ten v Jemenu nebo Etiopii, vyvolávají na Západě menší zájem než ukrajinská tragédie.
Čtěte také
Objevují se také pokusy přirovnávat rusko-ukrajinský konflikt k izraelsko-palestinskému, který je prý v jádru totožný. Oproti Africe je ale v arabském světě patrná mnohem větší nejistota ohledně toho, komu vlastně fandit, jestli Rusku, nebo Ukrajině.
Má to svou paradoxní ozvěnu u samotných Palestinců a izraelských Arabů. Už v syrském konfliktu jedni fandili povstalcům, ti druzí syrské vládě – ukazovalo to na meze všech analogií. Podobné je to v Íránu, kde vláda oficiálně přeje spojenecké Moskvě, ale mezi lidmi je pravděpodobně mnoho těch, kdo fandí Ukrajincům.
Bombaj i Peking
Proruská stanoviska jsou běžná i v indické debatě. Je z nich poznat velký hlad po uznání nové silnější role této země ve světě. Pisatelé se identifikují s Moskvou, nikoli spojeneckým Washingtonem. Možná i proto, že ten je vnímaný primárně jako spojenec Pákistánu, hlavního rivala Indie.
Čtěte také
Podobný tón je možné najít i v Číně. I u debatérů z kontinentální Číny je znát, že jejich hrdinou je Putin. Právě on se prý vzepřel stávající západní hegemonii, kterou se Rusko snaží narušit a revidovat. Mají pocit, že USA jejich zemi ponižují a snaží se ji připravit o její místo u hlavního stolu.
Tamní debata je hodně ovlivněná státní propagandou a potlačováním proukrajinských stanovisek, jiné je to na Tchaj-wanu.
Je patrné, že kontinentální Čína už není společnost komunistická, spíše vyznává nacionalismus, sílu, a bohatství. Diskutující například vyjadřují upřímné pobouření nad tím, kde tak „malá a chudá země“ jako Ukrajina bere drzost vzpírat se Rusku. Ve světě prý mají rozhodovat jen velcí – je to vlastně antikolonialismus naruby.
Huntington 2,0
Úhrnem lze konstatovat toto: Zdá se, že ve třetím světě je stanovisko Ruska chápáno mnohem pozitivněji než na Západě.
Čtěte také
Debatující ale nevnímají rusko-ukrajinský spor v termínech demokracie nebo autokracie, případně problému rozšiřování NATO. A už vůbec ne jako součást kulturní války tradičního křesťanství proti západnímu kulturnímu relativismu, jak to vidíme u části americké konzervativní pravice.
Hlavní roli hraje ublíženost obyvatel chudších zemí, včetně těch bohatnoucích, vůči Západu. Ukrajinu nevidí jako zemi toužící po svobodě, takříkajíc dekolonizaci, ale spíše coby nástroj západních imperialistů proti Rusku. Debatující nevnímají ruskou agresi jako tragédii ukrajinských civilistů, ale jako střet dvou kolektivních celků, v němž na životech moc nesejde. Možná proto, že tak vypadá i život v jejich zemích.
V debatě se objevují i nevhodné výpady na adresu ukrajinských žen. Existují samozřejmě různé názory, včetně proukrajinských nebo takových, které apelují na humanismus a slitování se všemi.
Vlastně to celé působí jako bizarní návrat Huntingtonova konceptu střetu civilizací, v němž názory jsou předurčeny tím, z jaké kultury kdo pochází. Paradoxem je, že mnozí z Putinových fanoušků se už brzy stanou obětí rostoucích cen obilí, což je přímý důsledek ruské invaze na Ukrajinu.
Pro nás je to vše připomínkou, že z Afriky nebo Asie svět vypadá jinak než z Prahy nebo Varšavy. Bez ohledu na to, jak dobré informace mají oni, nebo my.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
