Jan Fingerland: Vyhrál Hitler svůj boj?

Jak známo, nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. To jen vypršela „autorská práva“ nacistického diktátora, která držela spolková země Bavorsko a německé úřady se rozhodly, že na změnu právního stavu musí reagovat.

Udělaly tedy velmi po německu – publikací komentovaného vydání, které má do kontextu uvést vše, co Hitler dávno před svým nástupem k moci napsal. Je to spolu s komentáři a ilustracemi kniha o téměř dvou tisících stranách.

Nové vydání vyvolává různé otázky. Například zda lze historické komentáře udělat tak přístupné, aby jim mohli rozumět i školáci a velmi mladí studenti, o jejichž mysli se bojuje především. Nebo zda mohou být tyto komentáře tak strhující, že je nebudou přeskakovat ani ti, kdo si knihu pořídí hlavně kvůli Hitlerovým slovům.

Čtěte také

A nebo zda vydání kritického výkladu může neutralizovat kouzlo zakázaného ovoce, který pro některé lidi mohla Hitlerova kniha mít.

Každý, komu se Můj boj někdy dostal do ruky, ví, že jde o dílo těžko čitelné a dosti zmatené. Může se dokonce podivit, jak mohl někdo v Německu před osmdesáti lety brát Mein Kampf vážně, ale my víme, že jej lidé vážně brali. Ovšem dnes otázka zní, zda ho může někdo brát vážně i v roce 2016. A závěr německých odborníků zní, že určitá část lidí by se stále ještě mohla nechat nachytat.

Každý, komu se Můj boj někdy dostal do ruky, ví, že jde o dílo těžko čitelné a dosti zmatené|foto: ČTK/AP, Matthias Schrader,ČTK

Němečtí experti si jistě nedělali iluze o tom, že ve věku internetu, domácích tiskáren a kopírek mohou zadržet šíření nacistických textů. Proto také tamní úřady knihu nezakázaly vydávat, tak jak je i nadále zakázáno používat nacistické symboly. Chtějí ji ale prezentovat po svém.

Německá společnost nicméně i nadále žije ve stínu své vlastní minulosti. Některá knihkupectví například odmítají Hitlerovu prodávat nebo alespoň vystavit. Mají jen jeden exemplář a kdo bude knihu chtít, musí si ji objednat.

Čtěte také

Paradoxní je, že mnohem méně pozornosti přitahuje kniha, která veřejné mínění v Německu 30. let formovala přinejmenším stejnou měrou, a to je Rosenbergův Mýtus 20. století, tedy text, který možná efektivněji podává nacistickou nauku o rasách a o přednostech té árijské.

Samostatnou kapitolou mohou být jiné nacistické materiály, například nacistické filmy, jako je nechvalně známý Věčný Žid nebo Žid Süss. Autorská práva na tyto filmy vlastní německá Murnauova nadace a poskytuje je jen ke studijním účelům.

V den, kdy na pulty německých knihkupectví dorazil staronový Hitler, rozhodly čínské úřady o odstranění gigantické zlaté sochy Mao Ce-tunga, kterou dokončili tento týden. Prý neměli povolení|foto: ČTK/AP,ČTK

Ani v tomto ohledu si nelze dělat iluze, nacistické hrané filmy lze snadno najít na internetu, kdosi z naší neonacistické scény dokonce opatřil Žida Süsse českými titulky, jaksi příznačně s gramatickými chybami v naší mateřštině.

Vlastně by mohlo být poučné, kdyby dnešní studenti tyto filmy mohli vidět a debatovat o nich. Pro žáky by bylo například obzvláště zajímavé srovnat film Žid Süss s o něco mladší dílem stejného režiséra, uvedeným do německých kin pod názvem Zlaté město. V něm autor zopakoval totéž varování před nižšími rasami, ale tentokrát s protičeským záměrem.

Čtěte také

Doba propagandy nekončí a v mnoha ohledech je s dnešními technologickými možnostmi situace nebezpečnější než dříve. Dnes lze počítačově upravovat fotografie a všelijak s nimi manipulovat, stejně jako zahlcovat internet dezinformacemi a používat lavinovitého efektu na sociálních sítích.

Na druhou stranu je těžké zastavit svobodný oběh informací, proto asi také skončila doba velkých ideologických masáží. Ve stejný den, kdy na pulty německých knihkupectví dorazil staronový Hitler, rozhodly čínské úřady o tom, že je třeba odstranit gigantickou zlatou sochu Mao Ce-tunga, kterou tamní lidé dokončili teprve tento týden. Prý neměli povolení.