Jan Fingerland: Ve Švédsku je všechno jinak
Volby ve Švédsku se staly projekčním plátnem mnoha přání a obav v Evropě i jinde. Bojovníci proti imigraci i jejich odpůrci se ale v hodnocení tamní situace mýlí zhruba ve stejné míře.
Švédsko v médiích vystupuje jako učebnicový příklad ztroskotání multikulturalismu, ať už by se tím myslelo cokoli, a nebo naopak jako vzor lidskosti, kterým se ostatní mají řídit. Zde je pár příkladů toho, jak jsou věci často jinak, než se obvykle představují.
Násilí v ráji
Často se spojuje problém rostoucího násilí v některých lokalitách, jako je Malmö nebo některá předměstí Stockholmu, s uprchlickou vlnou z roku 2015. Problém gangů nepochybně existuje.
Jan Fingerland: Švédské volby a skleněný strop imigrace
Švédové mají k poklidu, který charakterizuje jejich rodinný, společenský i politický život velmi dvojaký vztah. Milují ho, a zároveň je občas dusí.
Ale zaprvé se často týká lidí, kteří nepocházejí z Blízkého východu, a zadruhé, a to asi především, tyto neblahé jevy se často netýkají nedávných příchozích, ale spíše mladíků už dávno ve Švédsku usazených, nebo dokonce narozených. Jde o typický případ oné druhé, ještě nedostatečně integrované generace – ať už pochází z Balkánu, Latinské Ameriky nebo Iráku. Situace tedy neodpovídá černému ani růžovému obrazu skutečnosti.
Také problém pouličního násilí vypovídá o složitější realitě. V často zmiňovaném Malmö kriminalita dokonce mírně klesá a obecně je ve Švédsku pořád bezpečněji než na jihu Evropy, měřeno třeba počtem vražd. Současně ale roste počet trestných činů spáchaných se zbraní v ruce. Sklenice je tedy napůl prázdná i napůl plná.
V souvislosti se Švédskými demokraty se často píše jako o novém fenoménu uprostřed dosavadního multikulturního ráje. I to je několikanásobný omyl. Zaprvé švédské problémy souvisejí s nepřiznanou, ale existující segregací imigrantských komunit – příchozí prostě žijí jinde a jinak než rodilí Švédové, navzdory případné dobré vůli na obou stranách. Prostě se tak děje třeba z urbanistických nebo ekonomických důvodů.
A za druhé, na severu mají svou vlastní dlouhou a zakořeněnou tradici pravicového rasismu a fašismu, z něj Švédští demokraté vycházejí přinejmenším institucionálně. Současně je otázka, jestli rutinní novinářské zkratky, které označují Švédské demokraty za „krajní pravici“, nejsou dezinterpretací stavu věcí.
Otázka fašismu
Současní Švédští demokraté systematicky vylučují každého člena, který veřejně vyjadřuje otevřeně rasistické názory, a to i toho druhu, jaké jsou třeba u nás považovány jen za neškodnou rošťárnu.
Tím méně je na místě považovat Švédské demokraty za fašisty. Oni nežádají diskriminaci, nehlásají nerovnost lidských ras ani nemají v programu přestavbu švédského politického systému nebo zavedení autoritářských metod. Jistě ale otřásly dosavadními jistotami švédského politického provozu.
Obecně se dá říci, že sklon mluvit o celoevropském fenoménu, do kterého se shrnou Švédští demokraté, maďarský Jobbik i italská Liga – jak to třeba dnes udělala na svých stránkách BBC – je závěr, který pomíjí důležité rozdíly nejen těchto stran, ale i kontextu, v němž se zrodily.
Už jen skutečnost, že protestně-antiimigrační strany severu Evropy obvykle byly už dávno nějak integrovány do stranického systému, zatímco Švédští demokraté byly drženy v politické, ale i mediální karanténě, ukazuje, že se jedná o fenomény, které nelze snadno srovnávat.
Nenápadné převzetí
Potíž je, že pro voliče, kteří chtěli vyjádřit silný nesouhlas s dosavadní politikou, nezbývala jiná možnost než volit stranu s rasistickou minulostí, ale nikoli přítomností. Ani tito voliči tedy nejsou nutně příslušníky zmíněné zakořeněné krajně pravicové scény, ale prostě jen lidé, kteří chtějí změnu.
Migrace je ve Švédsku tématem i pro klasické strany, říká velvyslanec Jiří Šitler
Protiimigrační strana Švédští demokraté v parlamentních volbách posílila svou pozici – s necelými 18 procenty je třetí nejsilnější sranou. „Od voleb k volbám posiluje, toto je historicky její nejsilnější výsledek, říká český velvyslanec ve Švédsku Jiří Šitler s tím, že klasické strany, tradiční levice a pravice, výrazně oslabily.
Paradoxní je, že značné přiškrcení imigračního proudu se odehrálo už dávno, jenže švédská veřejná debata je nastavena tak, že se o takových věcech vlastně nemluví nahlas. A už i levice hovoří o posilování policie, větším tlaku na integraci a přísnějších procedurách vyhošťování.
Přesné není ani tvrzení, že úspěch Švédských demokratů vyplývá z imigračních problémů. Švédský politický systém, dosud velmi stabilní, prochází velkou transformací kvůli hlubším proměnám tamní společnosti. Zmizela tradičně silná dělnická třída, zmizela tradice masových stran, jako byli dřívější Sociální demokraté.
Nástup zcela nových stran nového typu byl prostě nevyhnutelný, zejména pokud ty tradiční nebyly schopny na posuny reagovat. Jinak se ovšem Švédsko těší rychlejšímu růstu a nižší nezaměstnanosti než má eurozóna, nikam se tedy zatím nepotápí.
Švédsko se znovu hledá, hledá nové zdroje své identity, kterou zatím opíralo o svou humanitární aktivitu, hledá opory sociální soudržnosti, kterou kvůli proměnám ekonomiky i složení obyvatelstva už nenachází v homogenitě a dobrovolné disciplíně.
Do nedávna bylo Švédsko globálním vzorem při budování zvláštní kombinace liberální ekonomiky a sociální solidarity. Teď Švédové, národ se zálibou v premiantství, pracují na tom, aby se znovu stali vzorem v řešení zcela nových problémů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
