Jan Fingerland: Proč mají Trump i Putin obří problém s trpaslíky
Svět nevěřícně hledí na to, jak si poražený Írán vodí Trumpovu Ameriku, kam potřebuje, a ještě ji při tom ponižuje. Kdo tedy vyhrál a kdo prohrál?
Čtěte také
Není to tak dávno, co Donald Trump žádal „bezpodmínečnou kapitulaci“ Teheránu. Po několika týdnech, smrti Chámenejího a řady dalších vysokých představitelů státu i Revolučních gard, zničení armády a zablokování íránské schopnosti exportovat ropu, je všechno jinak.
Po všech těchto těžkých ranách se Teherán může těšit na mírové dohody, které vypadají jako nefalšovaná prohra – Spojených států. Může nám to připomínat ještě něco jiného – třeba ruskou invazi na Ukrajinu. Z několikadenní „speciální operace“, která měla zopakovat hladkou okupaci Krymu z roku 2014, se stalo vojenské tažení delší než Velká vlastenecká válka. A teď už se válka přenesla dokonce i na ruské území.
Mezi Amerikou a Ruskem – případně Ukrajinou a Íránem – samozřejmě najdeme velké rozdíly morální, vojenské i geografické, ale jedna otázka zůstává: Jak je možné, že velké, bohaté a dobře vyzbrojené státy nedokážou porazit aktéra mnohem menšího a slabšího?
Otázka vítězství
Důvodů je několik, jeden z nich je technologický. Slabší aktéři mají tradiční výhody všech obránců, ovšem posílené v poslední době technickým pokrokem – například mohou použít prostředky, které jsou levnější než to, co proti nim musí nasadit druhá strana. Jako příklad se často uvádí nepoměr mezi dronem za 2000 dolarů a protiraketou za 2 miliony.
Čtěte také
Druhým aspektem je motivace – pro menšího aktéra je věc otázkou přežití, pro útočníka nikoli. Ne vždy ale jde o přežití národa, ale jen určitého režimu – například toho íránského. Ten pak nehledí ani na utrpení vlastního obyvatelstva. Naopak ho může použít jako zbraň, jako vyděračský prostředek morálního nátlaku na druhou stranu.
Americká armáda by nepochybně byla schopna zlikvidovat íránskou ekonomiku, včetně rafinerií, elektráren a vodáren, a to velmi snadno. Není jisté, jestli by to vedlo ke zhroucení režimu, ale všichni vědí, že Američané to tak jako tak neudělají, ale také, že íránské vedení nebude váhat obětovat vedle svých lidí i všechny okolo.
Klíčová je pak sama definice vítězství. Pro menšího obránce je úspěchem to, že se ubrání, zadrží útok, a zatáhne útočníka do dlouhé a nepříjemné války. Je to „neprohra“, kterou lze proměnit na strategické vítězství – a tedy i strategickou porážku většího a více vyzbrojeného protivníka. Jak se kdosi vyjádřil v souvislosti s americkou válkou v Afghánistánu – jedni mají hodinky, druzí mají čas.
Netanjahu také
V řadě ohledů je to problém, který řeší i Izrael, který bojuje s Hamásem v Gaze a s Hizballáhem v Libanonu. Izrael má početní i technologickou převahu, obsadil rozsáhlá území, oslabil své protivníky, ale rozhodujícího vítězství nedosáhl.
Místo toho se nechal vtáhnout do bojů a správy území, které ho budou stát životy vojáků, peníze, mezinárodní postavení, aniž by z toho existovalo dobré východisko. I tady Hizballáhu a Hamásu stačí vytrvat, vyhýbat se přímému střetu a vtahovat do konfliktu civilní obyvatelstvo.
Izraelci se budou muset rozhodnout, jestli se nakonec z dobytého území stáhnou, což bude vnímáno jako porážka a povzbuzení pro jeho nepřátele. Nebo budou pokračovat v okupaci, případně eskalovat, s velkými riziky vojenskými i reputačními.
Třetí teoretická možnost je pokusit se dohodnout. Jenže Hamás i Hizballáh nemají na kompromisu zájem, je to v rozporu s jejich vlastním sebepochopením.
A nyní, po „neporážce“ Íránu, jejich hlavního patrona, nebudou mít k dohodě už vůbec žádnou motivaci. To už je zas problém Trumpovy kapitulace tváří v tvář Teheránu, pomocí které se vyhnul bezprostředním nepříjemnostem. Zdá se, že do svého zúčtování nezahrnul dlouhodobé náklady na své nevítězství.
Plyne z toho mnohé poučení pro všechny velmoci i pro jejich protivníky. Celou věc asi sledují i v Pekingu. Budou hledat způsoby, jak se útoku na Tchaj-wan vyhnout, anebo jak na něj zaútočit efektivněji?
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
