Jan Fingerland: Proč je Rusko na válečné stezce

20. duben 2021

Rusko je země, která je na válečné stezce. To není odsudek ani poklona, ale konstatování. Výbuch jednoho muničního skladu je jen drobnou šarvátkou dlouhé cesty, na kterou se Rusko vydalo už dávno.  O geopolitických, mentálních a kulturních východiscích ruské zahraniční politiky se debatuje už několik set let.

V zásadě se řada pozorovatelů shodovala, že Rusko je díky obrovské strategické hloubce a přírodnímu bohatství velmi dobře zajištěné proti cizímu útoku. A současně: že různé ruské elity vždy jednaly na základě neustálé obavy z vnějšího ohrožení.

Čtěte také

Dále, že Rusko samo sebe vnímá jako velmoc, a pro velmoci přece platí jiná pravidla než pro ostatní. Totiž jen ta, která si samy vyberou.

A třetím poznatkem je, že ruská zahraniční politika je častěji než u jiných velmocí nástrojem politiky domácí. Platilo to pro carské Rusko, to sovětské, a nyní, zdá se, i to putinské.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, a znovu po nástupu Vladimira Putina v roce 2000, se zdálo, že Rusko má unikátní šanci přeprogramovat své zahraničněpolitické instinkty.

Naznačoval to i sám Putin. Ve své nástupní řeči sice mluvil o tom, že žádná země nemůže žít v rozporu se svými dějinami. Ale při jiných příležitostech také hovořil o možném vstupu Ruska do NATO, plánoval politické reformy i modernizaci ruské ekonomiky ve spolupráci s Japonskem, v jasnozřivé snaze obejít čínský vliv.

Nohy ve dveřích

O 20 let později je zřejmé, že Rusko se od své historie neosvobodilo, nebo ho neosvobodil Vladimir Putin. Skutečně vrátil Rusko do světové politiky, posílil jeho svrchovanost, a vyhověl potřebě společnosti cítit, že žijí ve velmoci.

Čtěte také

Ale – možná že zevnitř Ruska není vidět to, co je patrné zvenčí. Rusko nejedná jako supervelmoc, ale jako řadová velmoc, nebo spíš podmocnost, které nejde o řád, ale sebeprosazení.

Používá k tomu dva postupy. Jedním je cosi jako „vkládání nohou do dveří“, takže se nějak zmocní nějaké už trvající krize, a učiní se neopominutelnou součástí jejího řešení. Nejtypičtěji se to Moskvě podařilo v Sýrii.

Druhou metodou je vyvolávání krizí, ve kterých může uplatnit své odhodlání pohybovat se na hraně rozsáhlého konfliktu. A pak rychle využít příležitost, naskytne-li se, a spolehnout se na to, že až postaví své protějšky před hotovou věc, ti už nebudou mít pocit, že stojí za to reagovat, buď ze slušnosti, nebo slabosti. Příkladem může být Krym nebo Abcházie.

Čtěte také

Nebezpečnost Ruska nespočívá v tom, že by tisíce jeho tanků vyrazily na Západ a dorazily až k Pyrenejím, ale v této salámové metodě. V obou případech nelze mluvit o politice velmoci, nebo usilování o řád, ale o vůdci gangu, který rozšiřuje svůj revír.

S tím souvisí druhý rys ruské zahraniční politiky. Je to neschopnost vytvářet normální druh spojenectví. Dnešní Rusko nemá přátele, a úspěšné země v jeho blízkosti ho znervózňují.

Místo toho buď uzavírá spojenectví s klientskými režimy, které na něm závisejí. Typicky s Běloruskem, ale také s Ukrajinou před pár lety. Anebo udržuje vztahy s nedemokratickými režimy, jejichž cílem je rovněž zachovat svou autokratickou povahu, a případně zatlačovat západní vliv – od Běloruska, přes Turecko a Írán až po Severní Koreu.

Revize plánu

Možná se Putin snažil a prostě se mu nepodařilo nešťastné Rusko vyrvat z vyjetých kolejí jeho historie.

Možná jen v asertivní zahraniční politice našel nejsnazší prostředek, jak zastřít velmi neúspěšnou domácí politiku posledních 20 let. Místo demokracie a blahobytu nabízí drama, pocity křivdy a příběh o velikosti.

Čtěte také

Jenže ani ruská zahraniční politika není vlastně úspěšná. Současné Rusko je velmi izolované.

Bojí se ho i jeho spojenci, jako je Bělorusko nebo Kazachstán. Má velmi omezenou měkkou sílu, vakcíny Sputnik V to nevytrhnou, a jak se ukazuje na příkladu Slovenska, i tyto šance dokáže spálit.

Svou posedlostí údajnou hrozbou ze strany NATO zanedbalo reálná nebezpečí pro ruskou budoucnost, která sídlí spíš v Asii. Místo toho svou agresivitou asi dosáhne toho, že do NATO vstoupí i dosud neutrální země, jako Švédsko a Finsko, nebo nakonec i Ukrajina.

Moskva byla ochotna riskovat i vazby s Českem, případně Bulharskem, a to Slované Neslované. To nepochybně přispěje ke zhořknutí pocitů řady Čechů vůči Rusku. I to byla ruská volba – dosáhnout cíle, nebo udržet dobré vztahy.

Jan Fingerland

Klíčové bude, jestli i Rusy příští generace bude zajímat, kam přišly miliardy dolarů za ropu, kde je slíbená svoboda a solidní služby státu. Anebo jestli budou chtít od příštího Putina totéž, tedy zase „národní velikost“, ale ještě větší.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio