Jan Fingerland: Proč bychom měli slavit až 24. listopadu
O víkendu jsme oslavili 35 let od sametové revoluce, s pocitem, že právě tehdy jsme si nahlas řekli o svobodu a demokracii, a zaslouženě nebo se štěstím ji dostali. Je to samozřejmě pravda, ale ne celá.
Čtěte také
Někdo si to pamatuje z vlastního života, jiný ze školy. V pátek 17. listopadu se konala první oficiálně povolená masová demonstrace svého druhu.
A současně bylo předem jasné, že neproběhne v režii úřadů, protože na ni přišly i zcela nové skupiny protestujících. Režim záměrně nebo omylem při zásahu na Národní třídě přeťápl důležitou hranici a na straně společnosti zase praskla psychologická bariéra strachu.
Co zůstalo ve stínu
To jsou známá fakta. Pak už to šlo jedno za druhým, včetně zřízení nové vlády, zrušení vedoucí úlohy KSČ a zvolení Václava Havla prezidentem. A v nějakém okamžiku se muselo stát něco, co by se dalo nazvat ztrátou odhodlání i nejzavilejších částí mocenské struktury bránit této změně.
Čtěte také
Tento okamžik zůstal vnějším pozorovatelům utajen, ale byl přece zásadně důležitý, protože trvalo řadu dní, než začali mít i optimisté pocit, že už je vyhráno. Pokud si sám věc pamatuji správně, u mě to nastalo ve středu 22. listopadu. Jenže přinejmenším ještě v tu chvíli existovala reálná naděje, že se někdo pokusí zachránit režim za použití násilí, zejména armády.
Podle historika Prokopa Tomka 23. a 24. listopadu, tedy týden po 17. listopadu, během jednání na ministerstvu obrany a na Ústředním výboru KSČ, padaly výzvy k ozbrojenému zásahu. Asi ne všichni vysocí komunisté měli k něčemu takovému odvahu. Násilná varianta zřejmě definitivně padla až 24. listopadu v noci, když se velitel západního vojenského okruhu generál Mojmír Zachariáš na takové věci odmítl podílet.
Čtěte také
Naše vzpomínky a naše emoce se budou vždy vázat k euforii 17. listopadu, nebo také souvisejícímu děsu a rozhořčení, ale ta byla v jistém smyslu jen adventem toho, co se pak odehrálo v zákulisí. Teprve pak mohla přijít gigantická demonstrace na Letné z neděle 26. listopadu, která zvrácení poměrů zpečetila.
Jenže ono nejde jen o to, kdy se věci změnily a čím, každá událost má původ v řadě činitelů. Při ohlédnutí na 17. listopad a následné změny obvykle vycházíme z pocitu, že před námi byly dvě alternativy.
Alternativní dějiny
Buď, vydat se podobnou cestou, jako východní Němci, i když zatím nebylo jasné, kam. A nebo zůstat v zahnívající pozdní normalizaci, s kvaziperestrojkou a pseudoglasností, doprovázeni řečmi o chosraščotu a všudypřítomným lešením proti padající omítce.
Čtěte také
Jenže to ve skutečnosti nebyla druhá alternativa. Jakýkoli režim, který by se za použití tanků udržel u moci, by byl vlastně jiným režimem s jinými lidmi v čele. Nebyl by pokračováním pozdní normalizace, ale novou normalizací. Byla by to diktatura v horké fázi, která by si vyžádala oběti na životech, represe a masové vyhazovy – a možná by též vedla k velké vlně emigrace.
Tomu jsme tedy ušli, skoro nevědomky, a přesná podoba této alternativy už zůstane spekulativní otázkou. Je možné, že by se takový režim bez podpory z Moskvy neudržel o nic déle než třeba ten v Rumunsku.
Ale i on by za sebou nechal oběti i další jizvy, protože by proti společnosti byli nasazeni vojáci vlastní „lidové“ armády.
Naštěstí se konal nejen 17. listopad, ale i těch několik okamžiků pravděpodobně 23. a 24. listopadu, kdy se Československo na rozcestí vydalo lepším směrem. Jsem za to vděčný. Pokud by tato normalizace trvala stejně jako ta první, skončila by v roce 2010.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
