Zrod Československa vnímáme jako jedinečnou událost našich i obecných dějin. Vlastně se ale jednalo o případ, který měl mnoho obdob ve Střední Evropě, ale i na Blízkém východě.
Masaryk se rozhodl odjet do exilu mimo jiné i proto, že očekával prohru Rakouska a budoucí dělení jeho území. Jeho odhad byl správný, z naší původní mnohonárodnostní vlasti vznikla celá řada nových zemí, které se chápaly jako „národní státy“ nově osvobozených etnik.
Vznik Československa je spjat se jmény Čechů, kteří žili v exilu, a stejně tak se jmény těch, kteří zůstali v českých zemích na území Rakouska-Uherska. Válečné útrapy 1. světové války těžce doléhaly na všechny a na podzim roku 1918 události nabraly rychlý spád. Kdo se ale o vznik samostatného Československa zasloužil? Byli to sami Češi, kteří zůstali doma?
Brzy se ukázalo, že tyto země byly zmenšeninami působní říše, včetně národnostních konfliktů, které se jen trochu přeskupily v nových souvislostech. Týká se to i Československa a jeho neúspěšné snahy přibrat na palubu Slováky a Němce.
Jedním ze znaků doby po rozpadu Habsburské říše bylo zmnožení různých ideologií – ty se často zrodily nebo přetvořily právě ve Střední Evropě. Týká se to fašismu, nacismu, ale i socialismu a komunismu. Víra v ideologii silného otcovského státu zakořenila i v Československu, které jinak vnímáme jako nejvzornějšího žáka demokracie – stalo se tak ještě před „Vítězným únorem“. Ostatní nástupnické státy ovšem dobrovolně přistoupily na autoritářské systémy ještě před 2. světovou válkou.
Střední Evropa bojovala s důsledky rozpadu Rakouska-Uherska. Na konci 1. světové války se rozložily ještě další dvě říše, carská v Rusku a Osmanská na Blízkém východě. Mnohé z tamních dějů silně připomínaly události v naší části světa.
Tento týden uplynulo 90 let od zániku Osmanské říše, poražené v první světové válce. Na jejím místě vznikla Turecká republika a řada nových, uměle vytvořených států. Nevyvolává však vzpomínka na rozpad obrovského impéria něco jako smutek v duších dnešních Turků? Vydejte se s námi po stopách osmanské nostalgie!
Po Osmanech nastoupila mnohem menší Turecká republika. I tento zbytkový stát měl řadu národnostních a náboženských menšin – velkou část z nich turečtí nacionalisté vyvraždili, vytlačili nebo potlačili, takže dnešní Turecko je skoro úplně etnicky jednolité. Něco velmi podobného ale po rozpadu Rakouska-Uherska čekalo i území naše a našich sousedů.
Z těla dříve rozsáhlé multietnické a multikonfesní Osmanské říše pak vznikla řada nástupnických států, téměř bez výjimky pod vládou Arabů – týká se to Sýrie, Jordánska, Iráku a dalších. I tyto státy se chápaly jako „národní“, a pokud na jejich území existovaly národní a náboženské menšiny, byly rovněž umlčeny a případně i potlačeny – ať už to byli Kurdové, asyrští křesťané nebo třeba Núbijci.
Dnešní válka v Sýrii je vlastně podobným výhonkem sto let starého vytváření hranic a „vestfálského“ systému států, jako byly jugoslávské války v 90. letech v Evropě. Například ještě v době, kdy Bašára Asada tísnili postupující sunnitští arabští povstalci, trvala jeho vláda při jednání se syrskými Kurdy na tom, že Sýrie se bude definovat jako „syrská arabská republika“. Je to tak trochu zrcadlo našeho trvání na tom, že jen někdo může být státním národem v Československu.
Blízký východ národních států, který se zrodil ve stejné době jako první československá republika, trpěl stejnou zálibou v ideologiích jako Střední Evropa – a často to byly ideologie dovezené od nás. Muslimské bratrstvo by nevzniklo bez inspirace ve fašismu, u některých arabských a íránských intelektuálů měl velký ohlas i nacismus, v dekolonizujícím se Orientu 50. a 60. let to byl zase socialismus a marxismus.
Může to znít jako nadsázka. Nezávislý stát Čechů a Slováků přece dojednal Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci, především Edvard Beneš.
Nad tím vším se pnul etnický nacionalismus, rovněž evropský import. Ideologie „arabského socialismu“, jak ji prosazoval třeba egyptský prezident Násir, částečně i na naše náklady, ovšem získala velkou oblibu i v Latinské Americe, Asii a subsaharské Africe.
Když modernizace prostřednictvím průmyslu, masivního přerozdělování a případně i emancipace žen začala krachovat – v 70. letech, tedy opět zhruba ve stejné době, kdy se dostal do problémů „reálný socialismus“ u nás – nastoupily další ideologie. Na Blízkém východě to byla u určité části lidí extrémní forma politického islámu jako lék na neduhy nevyléčené předchozími recepty.
V téže době postkomunistická Evropa poprvé zkusila kombinaci demokracie, liberalismu a kapitalismu, s poměrně velkým úspěchem. Československo a Česko opět s pocitem premianta, snad částečně oprávněným.
Blízkovýchodní pokusy o demokracii z posledního desetiletí s výjimkou Tuniska zkrachovaly a cesty dvou regionů, středoevropského a blízkovýchodního, jako kdyby se rozešly.
Naše velká otázka zní, jestli úspěchy po roce 1989, které nás od Blízkého východu odlišují, nespočívají spíš na výhodnější poloze než na našich zásluhách. Jsme obklopeni bezprecedentním mírem, bezpečím a prosperitou. Úspěšné státy, které můžeme napodobovat, třeba Německo a Rakousko, máme hned za první hranicí.
Možná, že státy se neudržují ani tak idejemi, ale spíše okolnostmi, na kterých vznikly. Starejme se tedy alespoň o ty okolnosti, když už jsme měli takové nezasloužené štěstí.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
