Smrt je v Afghánistánu relativní pojem. Usáma bin Ládin byl politicky mrtvý dávno před tím, než ho dostihli Američané.
Smrt vůdce Tálibánu mully Umara se dařilo tajit několik let. Teď se dozvídáme o fyzickém odchodu šéfa kliky Hakkáníů.
Jméno této skupiny je mnohem méně známo, než by si zasloužilo. Hakkáníové mají k dispozici podle některých názorů až 15 tisíc lidí, na rozdíl od řady příslušníků Tálibánu nebo afghánských bezpečnostních sil většinou velmi soudržných a efektivních. Jde o jakousi rodinnou síť, napůl náboženskou a napůl zločineckou, které se podařilo učinit ze sebe nepostradatelnou součást místní politiky.
Spolupracovala s Tálibánem, Al Kaidou i Islámským státem – některé z atentátů poslední doby, k nimž se hládil Islámský stát, údajně naplánovali právě Hakkáníové. Někteří odborníci proto nesouhlasí se zavedenou formulací, že Hakkáníové jsou „součástí Tálibánu“. Naopak se domnívají, že tento klan jedná zcela autonomně a klíčem k řešení situace přinejmenším v části země je právě pozice této velkorodiny.
V devadesátých letech se hnutí Tálibán v Afghánistánu soustředilo především na dohled nad morálkou. V současné době se ale v oblastech pod svou kontrolou snaží budovat i paralelní správní orgány, uvádí server panarabské stanice Al-Džazíra.
A zakladatel této sítě Džalalludín Hakkání je nyní oficiálně mrtev. Oficiálně v tom smyslu, že tuto informaci sdělil sám Tálibán. Zvěsti o tom, že Hakkání senior je po smrti, se totiž objevovaly už léta. Vzhledem ke zvláštnostem afghánské politiky a také vzhledem k faktu, že Džalalludín Hakkání byl dlouho nemocný, nebylo možné tvrzení nijak potvrdit ani vyvrátit.
Nyní se spekuluje o tom, zda jeho smrt nějak ovlivní afghánské poměry a také fungování samotné sítě. Soudí se totiž, že Džalalludín předal velkou část pravomocí jednomu ze svých dvanácti synů a do běžné agendy už nezasahoval. Na druhou stranu efektivita Hakkáníů spočívala mimo jiné i v soudržnosti, jíž čerpala z rodinného původu této sítě.
Hakkání si odnesl své jméno z radikálně orientované madrásy Dá rul-Ulúm Hakkání v Pákistánu – a pod jejím vlivem se stal také mudžahedínem bojujícím proti sovětské přítomnosti v Afghánistánu. To ho v 80. let přivedlo až do řad spojenců Američanů, kteří si ho cenili jako důležitého partnera.
Říká se, že o kom se rozhlásí falešná zpráva, že je mrtev, může se těšit na dlouhý život. Není jisté, zda se to týká i Muhammada Umara, vůdce afghánského Tálibánu. Podle nejnovějších zpráv zemřel – už zase.
Podle odtajněných amerických depeší ho ve Washingtonu vnímali jako umírněnější element, například netrval na přísném zákazu vzdělávání dívek, tak jako radikální Tálibánci.
V 90. letech se ovšem Hakkání přidal k vítězícímu Tálibánu a přešel do protiamerického tábora. Několik z jeho synů později zahynulo při amerických náletech, nynější oznámení však ostentativně zdůrazňuje, že Džalalludín Hakkání zemřel po dlouhé nemoci přirozenou smrtí. Má to ovšem také znamenat, že jeho odchod nepředstavuje pro jeho síť žádný otřes.
Jeden z nejobávanějších teroristů světa mulla Muhammad Umar je po smrti. Na tom by nebylo nic překvapivého, kdyby se tento vůdce Tálibánu neodebral na onen svět už v dubnu před dvěma lety v nemocnici v pákistánském Karáčí, jak nedávno oznámily afgánské úřady. Jak je možné, že se zprávu o jeho skonu dařilo před veřejností tak dlouho tajit?
Moc a vliv, který Hakkáníové v posledních dvou desetiletích získali, nepochybně souvisí s dvěma důležitými aktivitami. Jednak se zapojili do výhodných obchodů a pašování, a za druhé úzce spolupracují s některými částmi pákistánského státu, zejména tajné služby.
Dokonce se mluví o tom, že v oblasti společného pohraničí ustavili Hakkáníové jakýsi pseudostát, s vlastním soudnictvím i ekonomikou. Část svých prostředků ovšem tito džihádisté získávali také od zahraničních dárců, zejména z oblasti Arabského poloostrova. Hakkání ostatně hovořil plynně arabsky a dokud to šlo, rád prý konverzoval se svým saúdským přítelem Usámou bin Ládinem.
Nyní se tedy čeká, co bude dál. Zakladatelův syn Siradžuddín je současně důležitým hráčem uvnitř Tálibánu, hnutí mnohem amorfnějším než je hakkáníovská síť. Část tálibánců byla ochotná vyjednávat s afghánskou vládou o podmínkách příměří, což je politika, kterou by z dlouhodobého hlediska museli přijmout i Hakkáníové.
Záležet tedy možná bude i na tom, jaký pokyn dal v pomyslné závěti Hakkání senior svému synovi. Týkat se to může i nás.
Karin Lednická, spisovatelka
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
