Lída Rakušanová: Havel 90
Vlastně se to dalo čekat: Václav Havel bude této zemi chybět tím intenzivněji, čím víc se bude jeho smrt vzdalovat v čase. Jako by teprve s odstupem bylo stále zřetelnější, oč jsme přišli. Příznačné přitom bylo už tenkrát, 18. prosince 2011, kdy na Hrádečku u Trutnova zemřel, že to byli hlavně mladí lidé, kteří začali na náměstích spontánně zapalovat svíčky a pokládat květiny.
Čtěte také
Narodili se do svobody a Havla v křesle prezidenta zažili jako děti. Jeho knihy a eseje mohli mít tak maximálně ve škole jako povinnou četbu.
Podle zářijového průzkumu agentury STEM/MARK považuje 56 procent občanů střední generace, to znamená tehdejší mládeže, Václava Havla za nejlepšího porevolučního prezidenta. U lidí nad 60 let je to jen 38 procent. Mladých od 18 do 29 let, kteří ho pozitivně hodnotní, je naproti tomu 43 procent.
To znamená, že se Havlův symbolický význam přenáší i na generaci, která ho v roli prezidenta nemohla osobně zažít. Jako důvod agentura STEM/MARK uvádí, že „mladí lidé (do 30 let) oceňují Václava Havla především za jeho obranu lidských práv a občanskou angažovanost“.
Nastavil zrcadlo
Faktem je, že Václav Havel viděl i jako prezident svou odpovědnost, jak to kdysi formuloval, v tom, „zasazovat se jen o to, co považuje za dobré a správné“.
Ve svém projevu v Rudolfinu v roce 1997 kritizoval například otevřeně tehdejší politickou situaci se všemi jejími mafiánskými a korupčními praktikami. Nelíbilo se to nejen tehdejšímu premiérovi Klausovi, ale i mnoha ostatním politikům. Většinou Havlovi vytýkali, že se tváří, jako by na tom Hradě už roky neseděl i on.
Čtěte také
V každém případě tím Václav Havel nastavil české společnosti zrcadlo. Jádrem problému přitom bylo a je, že první český porevoluční prezident, symbol svobody a demokracie, zůstal zároveň i symbolem zdejších nadějí, že s takovou osobností v čele, jako je on, už všechno půjde samo.
Když se pak ukázalo, jak namáhavé je budovat právní stát, jak dlouho to trvá a jak ošklivé peripetie to může nabývat, stal se z Havla jako symbolu svobody nezřídka i Havel coby hromosvod.
Podle rčení, že „doma není nikdo prorokem“, to měl za hranicemi podstatně jednodušší. A jeho zásluhou to měla jednodušší i Česká republika, když například v 90. letech žádala o přijetí do Severoatlantické aliance.
Moc bezmocných
Václav Havel byl a je ve světě symbolem nenásilného odporu a občanské odvahy chránit lidská práva. Víc než kdy jindy je jeho příklad aktuální právě teď, v době, kdy se rozpadá dosavadní světový řád a demokracii oslabuje nástup autokratů.
V Havlově skoro 50 let staré eseji Moc bezmocných je řeč o zelináři, který ve výloze denně vystavuje komunistické heslo „Proletáři všech zemí spojte se“. Ne proto, že by mu věřil ale protože se to od něj očekává.
Totéž předstírají každý den miliony lidí a pomáhají tak upevňovat stabilitu systému, o kterém všichni vědí, že je založený na lži. Tuhle spoluúčast lze ale odmítnout a rozhodnout se pro „život v pravdě“. A to už by pro režim nebezpečné bylo.
Havlova Moc bezmocných není jen text o komunistické totalitě. Dnes se dá číst jako varování před okamžikem, kdy se lidé začnou přizpůsobovat moci dřív, než je k tomu moc skutečně donutí.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
