Jan Fingerland: O svobodě nosit roušku

Ještě nedávno někteří cizinci s obdivem, případně i nedůvěrou sledovali českou ochotu kolektivně si nasadit roušky, ať už z pocitu odpovědnosti, strachu, nebo údajné stádnosti. Doba se ale mění, i u nás se zvedá odpor proti „náhubkům“, které nám prý vláda nasadila. Lidé se na internetu vyzývají k bojkotu roušek nebo sdílejí návody, jak nařízení očůrat. I dva ústavní právníci konstatovali, že stát nesmí vymáhat, co zákon nenařizuje.

Čtěte také

Epidemiolog Prymula: Reprodukční číslo je mezi 1,6 a 1,8. Roušky se vrátí do všech aktivit pod střechou

V jistém smyslu je možné toto jednání pochopit. Málokteré omezení jde tak na tělo, jako právě rouška, a to doslova. Přitom se lékaři před očima užaslé veřejnosti přou o účinnosti roušek. A ani vláda si nevysloužila velkou důvěru svým dosavadním postupem. V neposlední řadě jsme i bez ohledu na koronavirus nenápadně vstoupili do éry, kdy si vláda krůček po krůčku bere pravomoci, o které v minulé generaci přišla. Takže ano, bdělost je na místě.

Zkouška rouškou

Jsou ale roušky tím bojištěm, na kterém uhájíme velkou věc svobody? Nejsme v tom sami, třeba v Americe se kolem roušek rozhořela kulturní válka, co kdo smí. Kdosi dokonce v rozhořčení zastřelil ostrahu obchodu za to, že byl vyzván k nasazení roušky. Nejen takto extrémní případy ukazují, že zakrývání úst se stalo ohniskem, do kterého se soustředí znepokojení nebo rozhořčení naší doby, v některých případech snad i kolektivní existenciální vztek.

Čtěte také

Adam Vojtěch (za ANO): Vracíme povinnost nosit roušky

Dlouhodobá zkušenost naší části světa ovšem ukazuje, že svoboda často nespočívá v nepřítomnosti omezení, ale v jejich původu. Zákazy nejsou despotické proto, že zakazují, jsou despotické tehdy, když jsou svévolné. Ovšem dnešní české nařízení nosit roušky je jednak celkem zřetelně odůvodněné, a navíc ho vyžadují demokraticky zvolené orgány, i když mohou vypadat jako nemehla.

Za druhé, důležitá je sféra, ve které k omezení dochází. Britský filozof Isaiah Berlin v 50. letech poukázal na to, že v Anglii je sice více semaforů než v Albánii, ale neznamená to, že je tam méně svobody. To, že rouška není náhubek, lidé poznají nejpozději v okamžiku, kdy jim někdo náhubek opravdu nasadí. Při vší úctě, kolik z rozhořčených bojovníků proti rouškovému útlaku by bylo ve jménu svobody připraveno podstoupit to, co třeba demonstrantky v dnešním Bělorusku?

A za třetí, svoboda v naší tradici nebyla obvykle chápána jako nárok na absolutní uplatnění vlastních cílů. Stála na víře, že individuální zájmy je možné smířit s potřebami celku. A že lidé jsou vybaveni osobními i občanskými ctnostmi, díky kterým se podaří to vše udržet pohromadě. Vůbec ne poprvé se ukazuje, že tento předpoklad je v některých případech příliš optimistický.

Paradox svobody

Svoboda je paradoxní jev, vyžaduje omezování, ale i sebeomezení, z velké části dobrovolné sebeomezení. Proto je tak pozoruhodný případ Švédska, které se v boji s epidemií spoléhá na rozum svých občanů. Jde o experiment založený na víře v dospělost veřejnosti. Jinde tuto důvěru v lidi neměli, a zřejmě odůvodněně. Západem se už nějakou dobu valí vlna adolescentní vzpoury proti sebeomezování. Odmítání roušky ve jménu svobody je jen zatím poslední, tragikomický projev našich sklonů, na který údajně třeba v Číně hledí s pobavením.

Před svobodou Západu skutečně stojí velká nebezpečí. Pokračující devastace veřejné debaty, privatizace veřejného prostoru mocnými podnikatelskými skupinami, vliv nedemokratických velmocí nebo nástup elektronického sledování ze strany státu i soukromých institucí, to jen tak namátkou.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Vítězné tažení proti nepohodlným textilním rouškám je možná předehrou éry, ve které nakonec dobrovolně přijmeme neviditelné, ale mnohem zásadnější náhubky. Jen proto, že jsme ztratili schopnost rozlišovat mezi volností a svévolí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu