Jan Fingerland: My, Západ a uprchlíci
Vzpomínáte na pobouření, které vyvolal Jacques Chirac svým výrokem o tom, že východní Evropa v souvislosti s debatou o Iráku propásla příležitost mlčet? Po více než dvanácti letech se zdá, že škvíra mezi oběma polovinami kontinentu je dnes širší než tehdy.
Už jen samotné vnímání krize na Blízkém východě je odlišné. Vždyť pro střední Evropu, o Pobaltí nemluvě, je pořád mnohem žhavější otázkou budoucnost ruské zahraniční politiky, nikoli Islámský stát.
Podstatnější je však to, jak rozdílně se různé státy staví k uprchlické krizi. Proti sobě tu stojí bohaté a velké státy, jako je Francie nebo Německo, a menší, spíše chudé státy, jako je Maďarsko nebo Slovensko – právě ty si v těchto dnes vzaly na paškál některé osobnosti z Francie a Německa.
Západoevropská verze zní, že východní partneři nejsou dostatečně na výši současného evropanství. Například francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius označil maďarský plot na hranicích se Srbskem za popření evropských hodnot.
Ministr označil za skandální, že některé evropské země odmítají přijmout myšlenku kvót. Domnívají se, že východ Evropy chápe solidaritu jen tehdy, když je sám příjemcem pomoci. Na tato stanoviska lze hledět dvojím způsobem.
Začněme kriticky. Při kritice maďarského plotu by nemělo zůstat nezmíněno, že jde také o vnější hranici Schengenu, kterou má Maďarsko za úkol hájit. Nyní Paříž humanisticky horuje za otevření této hranice, ale nedodává, že jen tehdy, kdy se Budapešť a další východní metropole zaváží k přijetí principu kvót.
Dá se dokonce odhadnout, že kritika na adresu Východoevropanů je do značné míry daná nejen frustrací z postupu tamních politiků, ale spíše z nemožnosti nalézt nějaké východisko bez ohledu na to, jestli tu nějaká východní Evropa je.
Jako příklad může sloužit rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová, která kritizovala jak maďarský plot, tak i nedostatečnou kontrolu rakouské východní hranice.
Dodala dokonce, že země, které nesouhlasí se spravedlivým rozdělením uprchlíků, by neměly dostávat z unie finanční pomoc. Pokud v těchto stanoviscích cítíte určité pohrdání Východem ze strany Západu, nemusíte se mýlit.
Při pohledu z opačné strany je však pravda, že bývalé komunistické země skutečně jednají odlišně, zejména ve srovnání s Německem nebo Švédskem. Zdá se, že naše společnosti nejen že ještě nezhojily rány, které utrpěly ve 20. století, ale zůstávají mentálně ve století devatenáctém.
Kromě zcela pochopitelného strachu z příchodu velkého množství cizinců, na které vzhledem k nedávným dějinám nejsme zvyklí, tu je zcela zřetelně cítit spíše jakýsi instinktivní děs z toho, že bude narušeno malé kompaktní společenství. To jsme si vytvořili v době národního obrození a byla to snad i nutná vývojová fáze. Jak se ovšem zdá, nikdy jsme z ní už nevyrostli.
Příkladem může být český prezident, který ve své zdánlivě klidně pronesené řeči propojil infekční choroby, terorismus a budoucí ghetta. Na hranicích by podle něj měla stát armáda, cizince je prý třeba vracet domů.
Problém je, že i když Zeman může mít dílčí pravdu, nemluví jako státník. Neukazuje cestu, používá neznámé statistiky o tom, že většina migrantů jsou jen ekonomičtí migranti, nabízí neuskutečnitelné řešení o vracení migrantů, které není kam vrátit, a i když se tváří, že uklidňuje, ve skutečnosti vytváří obraz světa, s nímž si nejde nijak poradit. Nepočítá vůbec s tím, že můžeme na situaci reagovat jinak než zavřením hranic.
Pokud Česká republika přijme několik tisíc běženců, ať s kvótami nebo bez nich, bude to pro společnost více než stravitelné. Ovšem za předpokladu, že se za takovou věc postaví důležití politici, kteří se vzdají pokušení chodit za vozem, a nikoli před ním.
Druhým předpokladem je, že lidi, kteří u nás zůstanou, musíme považovat za lidi. Nabídnout jim perspektivu, včetně nějakého integračního programu. Představa, že přijmeme lidi z jiného kontinentu, nezapojíme je a pak budeme moci říkat, že jsme to přece říkali, by nás vedle západních států skutečně neřadila.
Dříve, než pokazíme nebo naopak zvládneme tento nevyhnutelný úkol, čeká nás ve skutečnosti mnohem aktuálnější výzva, a to nás coby Evropany. Krize vyvolaná statisícovým přísunem běženců vyvolává obrovský tlak na obnovu hranic, čemuž nepochopitelně přizvukují i naši „východoevropští“ politici.
Zároveň je to opačný tah k tomu, aby se krize řešila společně, v případě naléhavého stavu i centrálně, což vlastně znamená další integraci v době, kdy jsme nestrávili dosavadní porci. Máme na to už odpověď? A náš prezident, premiér nebo ministr zahraničí?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
