Jan Fingerland: Mravnostní policie zrušena nezrušena

Jasné tedy není jen to, co bude s náboženskou policií, ale ani odpověď na otázku, co by to znamenalo, kdyby se ukázalo, je to pravda. Jisté je, že by to byl první viditelný ústupek ze strany režimu – pokud odhlédneme od faktu, že v těchto revolučních týdnech si mnohé Íránky chodí po ulici prostovlasé, aniž by je za to někdo zatýkal. Tato dočasná svoboda je ale vykoupena trvající vzpourou a tato vymoženost možná skončí, jakmile se lidé vrátí zpátky ke svým dosavadním životům.

Nejistota nahoře i dole

Čtěte také

Tereza Zavadilová: Írán, někdejší velmoc, která žije desítky let pod svým potenciálem

Jak je to tedy se zrušením náboženské policie? Režim, který v Íránu vládne od roku 1979, na existenci takových složek rozhodně nestojí, mravnostní hlídky byly zřízeny dávno po jeho nastolení. Jsou ale velmi viditelným údem režimu a také jsou bezprostřední příčinou vypuknutí vzpoury společnosti proti vládě.

Teď se na veřejnost dostaly dvě zprávy, které jakoby signalizovaly první reálné ústupky režimu po téměř čtyřech měsících demonstrací. Jedna se týkala údajného zrušení náboženské policie, totiž jednotek, které dohlížejí na správné chování lidí.

Zvěst o zrušení hlídek se objevila poté, co generální prokurátor Mohammad Džafar Montazerí na přímý dotaz mluvil o statusu těchto hlídek. Neřekl ovšem, že byly „zrušeny“, jak se nejdříve tvrdilo, ale, přinejmenším podle agentury IRNA, že mravnostní hlídky nemají „nic společného s justičním systémem“. Tedy snad, že o jejich dočasném nebo úplném zrušení může rozhodnout někdo jiný. 

Čtěte také

Jan Fingerland: Íránci na svůj 17. listopad zatím čekají

I pokud by byla pravda, že mravnostní hlídky jsou zrušeny, neznamenalo by to zrušení povinnosti žen se zahalovat. I v tomto ohledu došlo k drobnému posunu, protože tentýž generální prokurátor nicméně uvedl, že parlament a justiční systém nyní studují otázku, zda lze změnit zákon o hidžábech, což prý zabere jeden nebo dva týdny.

A prezident Raísí, ten, který sám v létě začal tlačit na tvrdší prosazování takových nařízení, se nechal slyšet o pružnějším zacházení s ústavou. Neboli, představitelé režimu na jednu stranu říkají, že zákony regulující soukromý život jsou dobré a důležité a nemohou se jich tedy vzdát, ale současně signalizují, že něco se přece jen dělat dá.

Ústupky i vyčkávání

Z obecnějšího hlediska to znamená, že na konci čtvrtého měsíce protestů režim dává najevo, že je částečně ochoten ustoupit, snad v naději, že rozdělí řady protestujících na ty, kterým šlo jen o šátky, a na ty ostatní.

Čtěte také

Írán je jedna velká Potěmkinova vesnice. Nespokojenost se už přelévá i do ulic, popisuje novinářka Engelová

Naprostá většina těch, kdo situaci na místě dlouhodobě sledují, se však shoduje na tom, že o povinné zahalování tu už dávno nejde, protože v Íránu probíhá „revoluce důstojnosti“, pokud ne rovnou neozbrojené povstání proti autokratickému režimu za demokracii.

O tom, že toto povstání zatím nemá charakter hnutí, které může režim porazit, už v Názorech a argumentech byla řeč – jde o vzpouru bez programu, bez vůdců, zázemí i organizačních struktur. Projevuje ovšem neobvyklé odhodlání a vytrvalost.

Ostatně sami protestující vědí, že jeden ústupek ve věci odívání nic nemění a dá se snadno zvrátit a že mravnostní policie není tím, o koho by se opírala moc celého zřízení. A navíc i samotné dodržování zákona o zahalování vynucovala celá řada jiných složek, které zůstávají aktivní, protože o ty se režim skutečně opírá, od tajné služby po Revoluční gardy.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Souboj nespokojené části společnosti s režimem se ovšem blíží k nějakému bodu zlomu. Slyšet a vidět se dávají celebrity, včetně sportovních, a také etnické menšiny. K protestům, původně spíše středostavovským, se přidávají chudší i bohatší vrstvy, jež obvykle zůstávaly stranou. V těchto dnech se po celé zemi mají konat stávky a stejně tak perzekuce těch obchodníků, kteří se ke stávkám přidávají. Jako v případě všech revolucí, teprve na konci budeme vědět, jaký efekt takový krok bude mít.

Autor je komentátor Českého rozhlasu