Jan Fingerland: Íránci na svůj 17. listopad zatím čekají
Ve dnech, kdy jsme se dojímali nad 33. výročím sametové revoluce, začínali Íránci třetí měsíc svého boje za vlastní svobodu. Jejich režim trvá přes 40 let, skoro přesně tak dlouho jako kdysi ten náš. Jenže íránské protesty zatím nemají úspěch a začínají se vytrácet z pozornosti světa.
Během těchto intenzivních týdnů se toho skutečně zdánlivě nezměnilo tolik. Lidé, zejména mladí, nadále chodí protestovat, bezpečnostní složky proti nim zasahují a oba tábory drží své pozice. Podle odhadů organizace HRANA zahynuly více než čtyři stovky protestujících a podle oficiálních údajů několik desítek příslušníků bezpečnostních sil.
Turbany dolů
Čtěte také
Revoluční gardy a další ozbrojené složky stále častěji střílí ostrými, mezi mrtvými jsou i ženy, mladiství, a dokonce děti. Zatčených je asi 17 tisíc. Represe zesílila i proto, že soudy na pokyn shora vynesly už nejméně čtyři rozsudky smrti nad demonstranty, a to na základě obvinění z „nepřátelství k Bohu“. Má jít o lidi, kteří použili během protestů násilí, byť třeba jen zablokováním dopravy nebo zapálením motocyklu.
Odveta je tedy tvrdá, ale zdaleka ne tak drsná, jakou jsme viděli před deseti lety v Sýrii. Režim si chce uchovat image lidového zřízení, v němž problém dělá jen malá skupinka nespokojenců. Protesty také nepřerostly do ozbrojeného povstání – toho se chce vyvarovat i většina nespokojené společnosti, mimo jiné i se znalostí tragického syrského vývoje.
I samotné protesty gradují, podle některých zpráv demonstranti zapálili rodný dům ajatolláha Chomejního, zakladatele islámské republiky. Podle Radia Fardá se mezi mladými Íránci šíří móda shazování turbanů kolemjdoucím duchovním. Epicentrem odporu jsou univerzity a na podporu požadavků studentů formou otevřených dopisů vystoupili i někteří z vyučujících, vedení škol je nadále na straně režimu.
Čtěte také
Problém je, že hnutí je spontánní, nadále nemá žádného vůdce. Zmíněné tresty smrti, zatím nevykonané, mají pravděpodobně za cíl nejen zastrašit nespokojenou část společnosti, ale také včas rozbít případné pokusy o krystalizaci odporu. Zatím se tedy tato „revoluce“ roku 2022 nepodobá té z roku 1979, proti níž lidé vystupují. Tehdejší islámská revoluce měla jasné vedení z exilu, a dokonce i efektivní přenos informací, například i pomocí audiokazet.
Čekání na budoucnost
O tom, že situace se zatím neláme, vypovídá i skutečnost, že se od režimu neoddělili důležití političtí nebo bezpečnostní činitelé, režim tedy zůstává silný. Jedna podobnost s našimi listopadovými událostmi tu ale je, totiž podpora ze strany celebrit, včetně herců.
Čtěte také
Už nejméně tři významné herečky veřejně deklarovaly podporu požadavkům protestujících, například tím, že se nechaly vyfotografovat bez šátku a s nápisem „žena, život, svoboda“, což je heslo současného hnutí. Nejméně dvě z nich jsou už ve vazbě.
K podpoře protestů se opatrně přidávají i sportovci. I u nás se psalo o tom, že íránští fotbalisté na šampionátu v Kataru nezpívali státní hymnu. Jejich kapitán také trochu kriticky prohlásil, že lidé v Íránu nejsou šťastní. Nejde jen o fotbalisty, v exilu například zůstala zápasnice Malika Balaliová, která veřejně žádala ústupky režimu a nyní se musí skrývat ve Velké Británii, nebo předseda íránské boxerské federace.
Úřady také pracují na tom, aby vykreslily demonstrace jako něco, co zvenčí povzbuzují Spojené státy a Izrael, tedy v zásadě vlastizrádnou činnost. A v neposlední řadě se snaží nepokoje převyprávět jako nástroj separatistů v oblastech, kde žijí menšiny, jako je Balúčistán při hranicích s Pákistánem nebo íránský Kurdistán. Íránská armáda dokonce ostřeluje pozice kurdských hnutí v sousedním Iráku.
Podle některých názorů rozsah a závažnost současných protestů přesáhl ty zatím největší, jež se odehrály v roce 2009 po zfalšovaných volbách. Ty byly rozsáhlé, trvaly měsíce, ale nakonec vyšly do ztracena, i kvůli tvrdým represím. Íránský režim i nyní pravděpodobně doufá, že protestující se nakonec vyčerpají. Jeho hlavní strategií je pomalé zesilování represí a vyčkávání. O tom, jestli se tento přístup vyplatí, se bude pravděpodobně rozhodovat ještě dalších několik týdnů.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
