Jan Fingerland: Li v Dillí neboli setkání obrů

Indie s Čínou mají dohromady více než dvě a půl miliardy lidí a jejich vzájemný obchod prudce roste. Jsou to asijské velmoci, které jsou velkými spotřebiteli surovin a energie. Jejich ekonomiky se však také doplňují, protože zatímco Čína se profiluje zejména jako výrobce, Indie se našla v poskytování služeb. Jak tedy konstatoval i čínský premiér, je toho více, co je spojuje, než rozděluje. Není to ale celý obrázek situace.

Příjezd Li Kche-čchianga zastínila třítýdenní roztržka v oblasti společných hranic, kterou se podařilo urovnat teprve počátkem měsíce – Indie tvrdila, že čínští vojáci vnikli dvacet kilometrů do indického území a postavili tam tábor. Potíž je, že společné několika tisícikilometrové hranice jsou nedokonale vyznačené a nejméně na dvou místech trvá už přes půl století velmi napjatý spor. Indie tvrdí, že Čína neoprávněně okupuje indické území ve státě Džammú a Kašmír, zatímco Čína si dělá nároky na indický stát Arunáčalpradéš. Zatím však drží obě vlády konflikt na velmi nízké úrovni, bez střílení nebo výhrůžek. Indie též s nelibostí sleduje novou čínskou politiku čím dál většího vlivu v celé oblasti, uplatňovanou zejména proti menším státům v okolí. I Indie má však další pohraniční spory, zejména s Pákistánem, a Peking i Dillí mají zájem na tom dohodnout se a uvolnit si ruce pro jiné regionální spory. Předmětem nedohody zůstane nepochybně i nadále skutečnost, že Indie na svém území dlouhodobě hostí Dalajlámu, kterého Číňané považují za nebezpečného separatistu.

Přesto se může stát, že se neshody zažehnat nepodaří, protože vedle starých sporů vznikají i nové. Čína například otevřela námořní základnu v Indickém oceánu, což se nelíbí Indii, která se považuje za námořní velmoc v této oblasti. Mezi tím, indické těžební firmy stále více pronikají do oblasti jihočínského moře, což zas nevidí ráda Čína. Také ekonomická spolupráce v sobě může skrývat nejen šance, ale i nebezpečí. Obrat vzájemného obchodu za posledních deset let sice vzrostl desetkrát, ale indický deficit v této výměně stále narůstá a indičtí podnikatelé s nelibostí pozorují, jak čínské firmy pronikají do jejich hájemství. Na obou stranách také v posledních letech rostou nacionalistické nálady, namířené proti tomu druhému – tyto emoce čekají na svou příležitost, například v případě otevřenějšího konfliktu nebo i hospodářského útlumu.

Čínsko-indické sbližování bedlivě pozoruje Japonsko, Pákistán, ale i Amerika. Je příznačné, že indický obchod s Amerikou spíše stagnuje, zatímco s Čínou roste a s tím i vzájemná provázanost. Čína si je vědoma, že přitáhne-li Indii k sobě, omezí tím americký vliv na indické rozhodování. Indie je však příliš velká země na to, aby dopustila být kartou ve hře někoho jiného. Přece však se už příští týden zúčastní prvního setkání „tří pacifických demokracií“, které pro své indické a japonské partnery pořádá Washington, jaksi na znamení, že demokracie jsou si vždy bližší než státy s jiným zřízením. Během své cesty do Indie se premiér Li bude moci nad tím zamyslet. Setká se nejen s prezidentem Pranábem Mukherdžím, ale také s vůdkyní opozice v dolní komoře Sušmou Svarádžovou. Nic takového Čína svým hostům dopřát nemůže, protože žádná oficiální opozice v Číně není. V tom je možná její momentální síla, ale, ve srovnání s Indií, také možná dlouhodobá slabina.