Jan Fingerland: Kusajr padl – proč a jak?

O Kusajr se bojovalo skoro tři týdny. Jde sice o malé, ale strategicky významné město poblíž hranic s Libanonem. Právě odtud lze ovládat cestu ze Sýrie do Libanonu, odkud jsou zásobováni povstalci, a nebo trasu na syrské pobřeží, která je zásadní pro komunikaci mezi Damaškem a syrským pobřežím, důležitou pro režim. Nedávné dobytí Kusajru povstalci tedy znamenalo plus pro rebely a mínus pro Asada a vývoj z dnešní noci, kdy se povstalci v Kusajru vzdali nebo utekli, znamená přesný opak.

A znamená také velmi důležitý symbolický bod, nikoli sice obratu, ale přece jen změny. Neznamená to, že vláda teď začne stále vítězit nebo povstalci prohrávat, ale jde o vážnou strategickou i morální ztrátu pro opozici a také to signalizuje, že vnitrosyrské boje mohou pokračovat ještě velmi dlouho, protože žádná ze stran nemá dost síly na to rychle přemoci tu druhou. Opozice zatím ovládá zejména východ země, vláda upevnila své pozice na západě.

Syrští povstalci si stěžují na nedostatek mužů, ale především střeliva. Naopak vládní armáda má stálý přísun zbraní z Ruska a Íránu. Kromě toho má výhodu těžkých zbraní a také letectva – právě díky bombardování se podařilo obranu povstalců v Kusajru účinně podlomit. Důležitým faktorem, který umožnil dobytí města, byla také přítomnost bojovníků libanonského Hizballáhu. Jeho členové jsou dobře vycvičení a čerstvější než syrská armáda. Hizballáh však právě u Kusajru definitivně odkryl karty a otevřeně se zapojil na stranu syrského režimu.

Znamená to ovšem obrovské nebezpečí pro samotný Libanon, kde Hizballáh hraje velkou vojenskou i politickou roli, k nevoli velké části libanonských sunnitů i některých křesťanů a drúzů. Libanonská společnost se čím dál více dělí na příznivce a odpůrce syrského režimu a zejména ve městech Tripolis a Sidon se opakovaně střetli libanonští příznivci znepřátelených syrských stran. Hizballáh značně riskuje, protože se nechává zatáhnout do složitého a potenciálně velmi dlouhého konfliktu, který ho může oslabit. Jde mu o hodně, tedy přežití syrského režimu, který je klíčový i pro toto libanonské šíitské hnutí a jeho íránské patrony.

Tento vývoj má však i širší dopad, protože nepřátelství sunnitů a šíitů v Sýrii či Libanonu nachází svůj odraz v celém regionu. Mnozí sunnité vnímají vstup Hizballáhu a nepřímou účast Íránu jako ohrožení svých lidí. Například mezinárodně vlivný kazatel Júsuf Karadáví označil ozbrojený boj proti Asadovi a jeho šíitským spojencům za náboženskou povinnost všech sunnitů. V syrském i libanonském prostředí se objevuje v mnohem větším měřítku sunnitský radikalismus, dosud okrajový jev. V samotné Sýrii naopak budují polovojenské jednotky allávitů, takzvané Národní obranné síly, které mají zajistit zázemí a převzít část armádních úkolů.

Už včera večer však došlo k prudkému vývoji ještě v jiné oblasti. Nejdříve vyšetřovatelé OSN uvedli, že při čtyřech útocích v Sýrii byly podle jejich názoru použity chemické zbraně. Nesdělili však, která strana konfliktu je použila, ani o jaké chemikálie se jednalo. Krátce poté francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius uvedl, že jeho země má jistotu, že byl v Sýrii opakovaně použit sarin a vyslovil domněnku, že nejméně v jednom případě chemickou zbraň použila vláda. A poté také Británie uvedla, že má „fyziologické důkazy“ o užití sarinu v Sýrii, přičemž tento nervový plyn „velmi pravděpodobně“ použily vládní síly.

Západ opakovaně zmínil použití chemických zbraní za kritickou linii a volal po jednoznačných důkazech. Teď je v Paříži i Londýně mají. Zatím není zřejmé ani to, zda a kdy využijí možnosti, kterou mají od minulého pátku, a začnou opozici vyzbrojovat, a to tím spíše, že velká mírová konference, která se měla konat v půli měsíce, se bude konat bez účasti syrské opozice, a nebo se možná nebude konat vůbec. Neboli, kde mlčí diplomaté, tam hovoří zbraně.