Turecký prezident Erdogan by si během své návštěvy Německa určitě nemohl stěžovat na nedostatek pozornosti.
Jeden důvod ale sám přidal, když z okénka své černé limuzíny udělal jedno zvláštní gesto. Jde o zdviženou pravici se čtyřmi vztyčenými prsty, jen palec zůstává schován v dlani.
Recep Tayyip Erdogan se v roce 1994 stal starostou tureckého města Istanbul. Málokoho by tehdy napadlo, že za necelé čtvrt století se z šéfa města stane politik disponující mocí, která se téměř rovná moci osmanských sultánů. V jeho dráze mu pomohly také západní velmoci. Jejich kritika staronového tureckého prezidenta zavání tedy pokrytectvím.
Stejné gesto ostatně dělali i četní turecko-němečtí Erdoğanovi příznivci, když svého hrdinu zdravili během jeho návštěvy Berlína nebo Kolína nad Rýnem. I když to tak nevypadá, jde ve skutečnosti o relativně novou zvyklost. Poprvé se objevila v srpnu 2013, krátce poté, co egyptská armáda sesadila islamistického prezidenta Mursího.
Jeho příznivci se na protest shromáždili na náměstí u mešity pojmenované po středověké islámské světici jménem Rabía al-Adavía, přičemž její první jméno lze v arabštině chápat také jako číslovku čtyři.
Čtyři zdvižené prsty se staly symbolem odporu Muslimského bratrstva proti restauraci sekulární diktatury a obnovené perzekuci islamistů, jakýmsi chytlavým islamistickým „véčkem“. Gesto, označované od té doby jako rabía, se rozšířilo do mnoha muslimských zemí, s jasným odkazem na Egypt i ideologii Muslimského bratrstva, hnutí, které chce posílit úlohu islámu ve veřejném a politickém životě.
Rabía slavila úspěch i v Turecku, jemuž v té době už deset let vládla strana AKP, jež sama také čerpá z ideologie Muslimského bratrstva. Erdogan, tehdy ještě premiér, čtyřprsté gesto sám propagoval.
Současně ale jeho strana AKP udělala úhybný manévr, když začala čtyři zdvižené prsty vydávat za symbol tradiční turecké vlastenecké trojice „jedna vlast, jeden stát jedna vlajka“, k níž byl nově přidán ještě „jeden národ“.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan je vůči pokračujícímu pádu liry bezmocný. Tvrdí to alespoň text německého deníku Süddeutsche Zeitung. Jeho autor Ulrich Schäfer zároveň píše, že se šéf Bílého domu Donald Trump zachoval pošetile, když Erdoganovi poskytl záminku, aby mohl vinu svalovat na země Západu.
Tím se rozmlžilo, co gestem „rabía“ kdo myslí, a nebo spíše umožnilo některým lidem schovat se za nový výklad. Když například vůdce opoziční strany CHP Kemal Kılıçdaroglu kritizoval Erdogana za používání kontroverzního pozdravu, Erdogan mu odpověděl, že jeho oponent si zřejmě nepřeje jednotný národ, což byla mimo jiné narážka na velmi citlivou kurdskou otázku.
I sám Erdogan přitom předtím spojoval rabíu s odkazem na Egypt, když například prohlašoval, že jde o výraz solidarity s vězněným sesazeným prezidentem Mursím, nebo když tvrdil, že čtvrtý prst je na památku dívky, která zahynula během drsných armádních zákroků proti demonstrantům.
Ostatně hrozba turecké obdoby egyptského převratu byla Erdoganovou noční můrou, než ji dokázal – na rozdíl od Mursího – úspěšně zažehnat. Když tedy turecký prezident zdravil čtyřmi zdviženými prsty, hlásil se k tureckému vlastenectví nebo k politickému islámu? Sám nám to nepoví, ale odpověď možná známe.
Zkušenost praví, že zázraky se dějí i v politice. Nedělní turecké parlamentní a prezidentské volby však takovým případem nejsou. V zásadě dopadly tak, jak doufal Racep Tayyip Erdogan a jak se obávala opozice.
Rabía však není jediné gesto, které Erdogan používá. Jak si všiml například jeden stále ještě nezávislý turecký list, turecký prezident v březnu během sjezdu své strany nejdříve zdvihl ukazovák a malík, a pak teprve ostatní dva prsty mezi nimi. Gesto, které v Evropě označujeme jako „paroháč“, jasně odkazuje na organizaci Šedých vlků.
Jde o militantní uskupení, které propaguje velmi silný turecký nacionalismus, namířený proti levici, Kurdům nebo Alevitům. Jeho členové zejména v 70. letech zavraždili řadu lidí. Erdogan dokázal spojit dva symboly, šovinistický a islamistický, do jednoho.
Vzhledem k tomu, jak Erdogan úspěšně kombinuje politický islám s nacionalismem, není divu, že tyto paroháče se objevily i nad hlavami jeho příznivců v Německu. Sám turecký prezident si v Německu vystačil se čtyřmi prsty, a protože není jasné, co tím mínil, mohli i jeho hostitelé dělat, že vlastně nic neviděli a nic se nestalo.
Václav Žmolík, moderátor
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
