Thomas Kulidakis: S pomocí Západu zrodil se sultán Erdogan

Obzvláště od doby pokusu o údajný vojenský puč prezident Erdogan a s ním spojená mocenská klika přitvrdili své postupy uvnitř i vně Turecka. Na domácí politické scéně došlo k organizované perzekuci opozice na všech úrovních. Vojáky a policisty počínaje, žurnalisty, nepohodlnými učiteli a úředníky konče. Západní mocnosti formálně protestovaly, ale ve prospěch desítek tisíc stíhaných tureckých občanů neudělaly prakticky zhola nic. 

Turecko a Putin

V zahraniční politice prezident Erdogan ukázal, že rozumí pouze tvrdé realistické politice tradiční pro dvacáté století. A všechna století před ním. S tím dokázal reálně pracovat pouze ruský prezident Vladimir Putin. Když Turci sestřelili ruský bojový letoun, Kreml okamžitě vyhlásil citelné a rozsáhlé sankce. Do té míry ohrožující turecké mocné i celé Turecko, že prezident Erdogan byl ještě rád, když ho ruský vládce velkoryse vzal na milost. 

Erdogan si bude moci řídit stát jako firmu, říká novinářka Tereza Engelová

• Upravit
• Smazat

Turecko po volebním vítězství prezidenta Erdogana vstupuje do prezidentského systému. Podle novinářky a odbornice na Turecko Terezy Engelové opozice nedokázala přesvědčit větší část Turků o tom, že by byla schopná vládnout. Jaké změny čeká Turecko? A stane se Erdogan diktátorem?

Taková milost nepřichází ale sama od sebe. V duchu realismu mezinárodní vztahů platí něco za něco. Třeba nákup ruských protiletadlových systémů S-400 je dar, který musí Rusům působit obzvláštní potěšení. Nejenže narušuje jednotu Severoatlantické aliance, ale ještě k tomu by s využitím ruské vojenské techniky mělo být možné odhalit nejedno západní vojenské technologické tajemství. 

Jediná ostřejší reakce ze strany západních mocností spočívá v pozdržení dodávek amerických stíhaček páté generace F-35. Ty sice formálně zatím má Turecko dostat, ale zůstávají v zámoří. Kde se na nich turečtí piloti mají učit létat. Nebo se s nimi alespoň patřičně seznámit. Třešnička na dortu pak byla dohoda Američanů s Turky ve věci syrských a potažmo iráckých Kurdů. Jejich přispění k boji proti samozvanému Islámskému státu je zapomenuto. Kurdská území obsazují turečtí vojáci, vyvěšují své vlajky, organizují místní samosprávu a vytvářejí souvislý pás z vnějšku tureckých hranic. 

Selhání západu

V neposlední řadě unijní státy, především ty západní, naprosto selhaly v jakékoliv asertivní politice vůči Ankaře. Místo tlaku na Turecko, že do Evropy pouští běžence, Evropani prezidenta Erdogana raději uplatili. Místo patřičného tlaku ve věci narušování územní svrchovanosti Řecka a Kypru unijní politici jednotně vyzývali Turecko k respektu mezinárodního práva a chování se v duchu dobrých sousedských vtahů. Na turecké výroky o fašistických a nacistických mocnostech byly reakce západu také vlažné. 

Thomas Kulidakis|foto: Khalil Baalbaki

Finální zákaz kampaně tureckého prezidenta na unijním území před posledními tureckými volbami jen nahnal prezidentu Erdoganovi voliče. Před prezidentskými volbami bylo vidět více než kdy jindy, jak aktivní nečinnost západu prezidentu Erdoganovi pomáhá. V tažení za absolutní mocí po každém ústupku Západu svým voličům zdůraznil, že on je silný a ti druzí slabí. A tudíž jen s prezidentem Erdoganem prý Turky čeká velikost a prosperita – takto staronový prezident mluvil. 

Politický Západ se teď bude muset vyrovnat s nástupem novodobého sultána. Místo pěstování naděje, že se novoosmanský vládce ustrne a začne se Západem znovu spolupracovat, je ale potřeba tvrdých a realistických činů. Jinak se doufání rychle promění v očividné zoufání.